Článek
Představoval si to pěkně, tak třeba bod 12 zní: O právech a povinnostech se nemluví, nýbrž o schopnosti a ochotě. Klácelovy snahy však nebyly korunovány úspěchem, zemřel v bídě, idealismus narazil na realitu. Je pohřben na hřbitově v Belle Plaine (Iowa), na pomníku je heslo Osmělme se zmoudřeti. Nejen podle jeho fotografie z té doby si dovoluji tvrdit, že to byl jeden z předchůdců hippies. Akorát že nehulil. Možná že v tom je ten problém.
Jeden z mála amerických románů, ve kterém vystupují Češi
Jeden z mála amerických románů, ve kterém vystupují Češi, napsala Willa (Willy) Sibert Catherová: Naše Tonička (v originále My Antonia). Dobrodružný román českých pionýrů v amerických prériích přeložil Karel Pelant; vyšel u Šolce a Šimáčka (1922).
Odehrává se v Nebrasce a objevuje se v něm spousta slov, která pak nacházíme v Rodokapsech či Weekendech. Vypráví jej Jim Burden, jenž po smrti rodičů odchází na farmu svého dědečka. Nedaleko od ní si koupila půdu rodina Šimerdů, českých přistěhovalců; jedno z jejich dětí je Tonička, Jimova kamarádka.
Postupná naturalizace těch, kteří se vydali za štěstím přes oceán, je komplikována i českou povahou: lehké je dostávat, těžké je dávat. Je užitečné si přečíst, co říká Burdenův čeledín: Otto tvrdil, že není překvapen jednáním Toniččiným. Zvedl jen obočí a pravil: „Mně nebudete nic povídat o Češích; já jsem Rakušan.“ Podobné téma (včetně lokace) zpracoval v románu Rodina Petra Běla (Čas, 1903) Václav Alois Jung.
Nejzajímavější je zápis z jeho návratu domů
Novinář a spisovatel František Sokol-Tůma vydal po návratu z USA dva díly knihy Z cest po Americe. Úvahy cestopisné, národnostní, kulturní, sociální a výdělkové ze života amerického (Šrámek, Praha 1925; napsáno 1906). Možná že nejzajímavější je zápis z jeho návratu domů.
Když přijel do Prahy, koupil si Národní listy: Četl jsem, jak v Ostravě vede se spor o to, má-li strana pokroková splynouti se stranou realistickou, nebo něco podobného, náramně důležitého, co člověka velice mile pobaví, nečetl-li půl roku nic ze svého domova…
Což nemáme nic jiného na starosti, než upravovat politické programy, dělat politiku bez politiků, sestavovati programy nových stran a opouštět staré programy kvůli novým stranám? Či není již co jiného činit? Je už vše hotovo? Nic nám neschází? Nikde nepřítele?
