Článek
Tak jen pro pořádek a trochu (hodně) i jako varování opisuji aktuální stav - k dnešnímu dni se to číslo píše takto: 4 285 199 774.
Zadat do okénka jméno Samuel Beckett trvá mnohem déle než následné "prosvištění" světového adresového korpusu: za 0,14 sekundy si můžete vybrat z cca 188 000 nabídek. ˇ
Čas v kyberprostoru
Je to tak absurdní rychlost, že ji v našem časově roznormovaném životě, odpočítávaném v hodinách, případně ještě tak v minutách, nejsme ani schopni s něčím poměřovat. Každý den se dopravuji do práce asi 40 minut, a jakmile se do tohoto limitu nevejdu, pak se ošívám a brblám nad nepořádkem světa. Zkuste však někomu oznámit, že jste se dnes zpozdili třeba o 0,24 vteřiny?
Ještě že si mohu tu setsakramentsky dlouhou jízdu v tramvaji (z hlediska gůglu) osvěžit četbou. V těchto dnech jsem se nechal těšit inspirativní knížkou Josefa Prokeše Člověk a počítač aneb Svítání digitální kultury (2000).
Autor tvrdí, že člověk vetkán do webové pavučiny je sám sobě věřícím i bohem. Je sám sobě sám. A pak uvádí neobyčejně "příjemný" termín nový dandismus veselých apokaplyps (použil ho Jacques Rider).
Dandy - to je pouze jiná, dřívější varianta kyberpunkera. Zatrnulo mi však při četbě věty: Ona elektronizace není sběr a konzum informací dle mustru dávných sběračů bobulí, nýbrž opravdu transformuje zavedené oblasti lidského jsoucna kvalitativně jinam. To si pořád málokdo uvědomuje. Už půl století jsme sběrači dat, ale žijeme a chováme se jako sběrači bobulí.
V článku jazykovědce Milana Jelínka jsem se dozvěděl, že slovo kurzor má základ v latinském slovesu currere (běžet) a že se vlastně po monitoru pohybujeme běžcem a poslem zároveň. Co kdyby se tak kurzory/kurzoři připojily/i k odborářské stávce - hodinu by se nehnuly/i z místa?
Přestože je Josef Prokeš vysokoškolským pedagogem (Masarykova univerzita v Brně) a spisovatelem, pro mě zůstává především písničkářem - hrál na prvním folkovém koncertu, který jsem kdy navštívil.
Na jeho stránkách si můžete v menu kliknout na položku Kultura postmoderny. Sylabus předmětu, který Prokeš vyučuje, je zde ke stažení ve formátu pdf. Poslední odstavec - to je skoro lyrizovaná internetová próza. Co když právě člověk zůstává na Zemi vrcholným tajemstvím? Schránou dosud nečtených obsahů. Co když jsme si navzájem zprávou? Jedinečným, i když většinou asi záměrně nejasně formulovaným sdělením? Jsme uprostřed internetového davu opravdu osamělí informatikové se zašifrovanou informací o sobě samých?