Článek
OTEC UBU (sám) Ale já mám hlad. Čím si namastím pupek? (První dělová koule ho zasáhne do břicha)
LASCY (vrací se) Pane Ubu, Rusové útočí.
OTEC UBU No a co má bejt? Co mám dělat? Já jim to přece neporadil. Nicméně, pánové z financí, připravme se k boji. (Druhá dělová koule porazí otce Ubu, odrazí se mu o panděro a několikrát na ně zas dopadne)
LASCY Druhá koule, já tady nezůstanu. (Prchá)
OTEC UBU Tohle nevydržím, tady prší olovo a železo! Hej, páni ruští vojáci, dejte pozor, nestřílejte sem, jsou tady lidi!
HLASY VENKU Hurá, místo pro cara! (Rusové jdou)
OTEC UBU Kupředu, zaútočím se svým dřevíčkem na moskevského císaře!
CAR (objeví se) Rozsekov, nacuckov, hovnajsov!
(Ubu na homoli. Přeložil Prokop Voskovec. SNKLU, Praha 1961)
Není pak úplně zbytečné číst noviny? Četl Hašek knihy Alfreda Jarryho? Předběhlo v tomto případě opět, jako mnohokrát, divadlo realitu?
K tomu, ze studijních důvodů, doporučuji stať Václava Černého Král Ubu a pan Josef Švejk, jeho poddaný, která byla poprvé otištěna v Hostu do domu (6/1965). Tak to máme zahraniční politiku.
Domácí scénu jsem (opět náhodně) našel přesně popsanou v knize Jiřího Drašnara O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu (Atlantis, Praha 1996): Kapitalismus, socialismus, demokracie…
To jsou řečičky. Lidé věří tomu, čemu chtějí věřit, a dostává se jim toho, co nejméně očekávají. Víte, co je historicky nejrozšířenější forma společenského zřízení? Vláda gangsterů… A já nevidím jediný důvod, proč by se to mělo měnit.
Vyhněte se šílenství davů, pane kolego… (takto hovoří hochštapler Provazník v roce 1989 ke svému soudruhovi v cele Petru Kerschnerovi, když vešlo ve známost, že se sesypala vláda).
