Článek
Čím vás pražské Jižní Město okouzlilo natolik, že jste se rozhodl napsat o něm knihu?
Základem je prostě to, že na Jižním Městě odmalička žiju, s malou přestávkou studijních pobytů v zahraničí a pražského Proseku. Takže je to hlavně projev zájmu o rodné město, nebo formálněji o komplex panelových sídlišť. A také trochu potřeby Jižák bránit.
V rámci této obrany v knize popisujete protisídlištní stereotypy, jež sdílí i většina spisovatelů, kteří panelová sídliště zachycují ve své tvorbě. Kde se ty stereotypy vzaly?
Vycházely z toho, jak Jižní Město a mnohá další sídliště zpočátku opravdu vypadala. Jak to zachytila Věra Chytilová ve filmu Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, který ukazuje odcizené obyvatele v prostoru bez chodníků a občanské vybavenosti.
Ovšem už tehdy to nebyla celá pravda. Právě toto nevlídné prostředí paradoxně vyvolalo potřebu větší spolupráce a lidské soudržnosti.
Nejvyšší panelový dům v ČR tvoří dvě výškové budovy z roku 1980 u stanice metra Háje v Praze 4 na sídlišti Jižní Město.
Prostředí sídlišť se postupně zlepšovalo. Rostla hřiště i chodníky, kulturní centra a po roce 1989 třeba i kostely. Ale ono stereotypní vnímání se tím nenechávalo příliš ovlivnit. Přitom už roku 1985 k tomu sociolog Jiří Musil nesouhlasně poznamenal, že se sídliště stala kořistí hromadných sdělovacích prostředků, literatury, divadla a filmu, kteréžto pohledy vedly ke vzniku mnoha klišé, která jsou obsažena v pejorativních pojmech jako sídlištní člověk či anonymita sídlišť.
Stávající podoba řady sídlišť často ani neodpovídá původním plánům…
Většina českých panelových sídlišť se vyvíjela tak, že se původní plány, které počítaly s dokonalou občanskou vybaveností, uskutečňovaly pomalu a někde se stále ještě dotvářejí.
Pražské sídliště Jižní Město, červenec 1976
Případně některé z nich asi zůstanou nedobudovány jako podle mě celkem smysluplný systém lávek a mostů na Jižním Městě, který měl každodenní život chodců povýšit na vyšší úroveň a oddělit ho od provozu aut na silnicích.
Jak ale popsala kniha Sídliště Ďáblice: Architektura pro lidi, v Ďáblicích to bylo skoro opačně. Sídliště na severu Prahy se ještě za komunismu dočkalo plánované podoby, ale záhy některé věci přestaly fungovat. Brouzdaliště byla zrušena poté, co kdosi ukradl mříž nad odtokem vody a jednomu dítěti se v něm ošklivě zaklesla noha.
A výraznější úpadek, alespoň jak to líčí vzpomínky obsažené v knize, nastal po roce 1989. Řada hodnotných uměleckých děl byla zničena, o zeleň už se nepečuje jako dříve, kino Ládví bylo zavřeno a jeho budova zbourána. Stejně tak zaniklo knihkupectví, které bylo proměněno v kasino.
V čem mohou být sídliště krásná a dobrá pro život, jak to ukazuje i vaše kniha?
Celkově je plusem Jižního Města i jiných sídlišť to, že spojují výhody bydlení na venkově a ve městě. Můžu být za pět minut v lesích, které ho obklopují hned z několika stran, a současně za pár desítek minut v historickém centru. To ale není nijak originální postřeh. Z jedenáctého patra máme krásný výhled. A v noci můžeme pozorovat tisíce oken svítících ve tmě, což má svou romantiku.
Jak by podle vás měla vypadat sídliště v blízké budoucnosti?
Akutní je nezastavovat volné plochy mezi paneláky a nesekat trávníky tak nakrátko, že v létě je na jejich místě žlutá pustá planina. Bohužel právě to se každé léto děje v některých částech Milíčovského vrchu u Jižního Města. Obecněji je důležité snažit se zachovat a posilovat to, co je na sídlištích dobré, i když to vzniklo v době komunismu. Tak aby v nich lidé chtěli žít a nestalo se z nich ghetto, čemuž alespoň v případě Jižního Města nyní nic nenasvědčuje.
Pražské Jižní Město na archivním snímku
Dlouhodobě můžeme snít třeba o tom, že by střechy jednotlivých panelových domů byly propojeny lávkami, čímž by se splnil sen plánovačů Jižního Města o tom, že jeho obyvatelé budou žít ve vyšším patře, aby se nemuseli proplétat mezi auty.
Proč jste se rozhodl knihu doprovodit fotografiemi Karla Cudlína?
To byl nápad nakladatele Jiřího Fiedora, který se s ním zná. Cudlín na Jižním Městě fotil už v době, kdy se tam nastěhovali první obyvatelé, kteří nechodili po chodnících, ale museli se brodit bahnem.
Sídliště Jižní Město 1979 (foto z knihy Město naruby)
Takže zachytil tehdejší neutěšený stav, podobně jako fotograf Jaromír Čejka, jehož kniha Jižní Město: fotografický projekt z pražského sídliště z počátku osmdesátých let dvacátého století už vyšla ve dvou vydáních. A nyní se tam Karel Cudlín vrátil, aby pro mou knihu nafotil současnou podobu. Mě osobně by nenapadlo být tak troufalý, abych tohoto žijícího klasika o spolupráci požádal. Ale nebránil jsem se jí.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Jižák, město panelů, snů a mýtů - Jan Lukavec (2022, brožovaná)
