Článek
U čtvrtého alba se očekává, že protagonista už ví, co v hudbě chce. Víte to i vy?
Když to vezmu trochu zeširoka, má pozice na hudební scéně je s ohledem na žánr, kterému se věnuju, nelehká. Přistupuji k němu netradičně, což může být pro ty, kteří se mě snaží nějak zařadit, poněkud zneklidňující. S producentem ODD jsme si nicméně s touto deskou vytyčili směr a ten jsme dodrželi.
Jaký byl?
Jít od hip hopu, který nás pořád baví, k písničkářství, k používání živých nástrojů a také práci se zvukem nástrojů akustických. Ta deska je ve svém pojetí hodně písničková, její koncept je vyprávění příběhů. Zvolil jsem si pro to jinou techniku psaní textů než v minulosti a na relativně malé ploše jako raper odvyprávím hodně věcí.
V čem se změnila technika vašeho psaní textů?
Jak napovídají názvy mých minulých alb, například O duši nebo Lyrika, zabýval jsem se v textech sám sebou, svým vnitřním životem, svými vztahy. Takový způsob psaní je ale poměrně vyčerpávající, jakkoli si myslím, že v hudebním světě platí, že umělcovy osobní problémy jsou jeho inspirací. Všichni třeba máme rádi desku Blood On The Tracks od Boba Dylana, která popisuje rozpad jeho manželství a je velmi osobní. Myslím si ale, že on sám ji asi moc rád mít nebude právě kvůli tomu osobnímu rozměru.
Před vznikem mé nové desky jsem si tedy řekl, že starý způsob psaní textů už není má cesta, že nechci krmit svou inspiraci osobními démony.
Rozhodl jsem se vyprávět příběhy, do nichž ale mohu projektovat i své pocity a názory.
Proč jsou ty příběhy spíše temné?
Není to programová věc. V době, kdy jsem chystal podklady pro písně, jsem se nicméně setkával hlavně s příběhy emotivními a temnými.
Vždy jste měl na své texty vysoké nároky. Přetrvává to?
Pořád držím odkaz své první kapely BPM, tedy Básníků před mikrofonem. Někdy zabrousím víc do popového pojetí písně, ale většinou jsou ty nároky nadále vysoké.
Můžete připomenout, jaký ten odkaz je?
Hiphopová skupina BPM vznikla v polovině nultých let, v době, kdy rap v textech řešil materialistické věci a byl skrz tuto perspektivu hodně zahleděný sám do sebe. Naše pojetí rapu však bylo jiné, poetické. Četli jsme hodně poezie, ovlivnila nás literatura, a rozhodli jsme se roubovat poetické texty na hiphopové beaty. Bylo to na tu dobu docela revoluční.
Domnívám se, že tímto naším přístupem jsme ovlivnili i jiné rapery. Ukázali jsme jim, že se nemusí stylizovat do vypravěčů z ulice a přijímat hiphopová klišé, naopak mohou zůstat normálními lidmi ze středostavovských rodin a hovořit o svých pocitech poeticky.
Pokud rap spojíme s melodickými refrény, výsledek je v zásadě pokaždé stejný. Je to překážka?
Samozřejmě jsme to s producentem řešili. Texty tedy mají různá rýmová schémata, písničky různá tempa, v některých melodicky pozpívávám, v jiných jsem se zpěvu zhostil zcela sám. Když jsem příběhy, které jsou často vážně laděné, psal do textů, věděl jsem, že nechci zůstávat jen ve smutné náladě. K vyvažování obsahu příběhu mi jako prvek naděje také často sloužily refrény.
Podle čeho jste vybíral do písní zpěváky?
Zval jsem lidi, o kterých jsem si myslel, že do té které písně budou dobří a bude jim sedět její charakter. Často se také jedná i o mé kamarády.
Kapelu Jelen jsem pozval do skladby Déšť kvůli tomu, že píseň má lehký countryový nádech, a já věděl, že když ji nabídnu zpěvákovi Jindrovi Polákovi, nepošle mě s ní do háje, protože má takovou hudbu rád a má k ní co říct. Skupina Kryštof je v písničce Jednou jsem slíbil, což je největší hit alba, protože Richard Krajčo má rád velké melodie a nebojí se udělat výrazné popové gesto. Káťa Tichá je ve skladbě Tajný místa kvůli tomu, že její tvorba je alternativnější a zpracovává i vážnější témata, což je případ té písně.
Na konci alba je skladba Vrány, ve které hostuje zpěvák Jan Braun, člověk, kterého jsme si pro spolupráci objevili s producentem desky sami. Píseň je o mém odchodu z rodného Liberce do Prahy, když jsem pocítil, že se mé kořeny zpřetrhávají. Je to jedna z těch osobnějších písniček na desce.
Je na ní i vánoční písnička Nikdo nemá být sám, duet s Lenkou Novou. Jak vznikala?
Pamatuji si to přesně. Jel jsem na Vánoce domů do Liberce a na cestě jsem viděl osamocenou ženu, která táhla vánoční stromek a vypadala strašně unaveně. Tenhle obraz mě inspiroval k napsání jakéhosi novodobého příběhu Marie, Josefa a narození Ježíška.
Je to taková sociální balada. Myslím, že má sílu v tom, že dnešní mediální obraz Vánoc je jasně vyprofilovaný. Někdy se mi zdá, že ten tlak sociálních sítí i komerční stránky Vánoc vnucují představu o tom, jak by měly vypadat. Lidé by podle nich měli cítit štěstí. Jenže někteří v tu chvíli třeba štěstí necítí, připadají si opuštění a existencionální momenty si uvědomují víc než kdy jindy. Je to rozpor, na který jsem v té písni poukázal.
Bylo těžké dostat do té ní vánoční melancholii?
Vlastně ani ne, protože Ondřej Turták je vynikající muzikant, který si většinu nástrojů ve studiu nahrává sám. Když jsem přišel s tím tématem, vzal do ruky kytaru a za chvíli měla píseň jasné parametry. Mimochodem napsal jsem ji už před dvěma lety.
Jaké máte další plány?
Chtěl bych natočit videoklip k písničce Tajný místa, v níž hostuje Kateřina Marie Tichá. Také bychom chtěli odehrát ještě několik akustických koncertů Live Session, které jsme dosud prezentovali pouze v knihovně ve Vratislavicích nad Nisou. Chtěl bych při nich ukázat, že i rap lze doprovázet živě a že i tak může být plnohodnotný a zajímavý.