Článek
Poprvé jste v Praze hráli před pěti lety jako předkapela skupiny Incubus. Pamatujete si ten koncert?
Jenom matně, protože je to zastřené jiným koncertem. Později jsme totiž v Praze předskakovali na fotbalovém stadiónu R. E. M., a to byl tak ohromující koncert, že vzpomínku na ten první do velké míry zastínil. Byla to neuvěřitelná, velká a dramatická show. Ale už si vzpomínám i na tu první zastávku. Bylo to v krásném, trochu starobylém prostoru Lucerny, že ano? Vypadá to tam trochu jako v divadle.
Posloucháte spíš R. E. M., nebo Incubus?
Členové obou těch kapel jsou skvělí lidé. Nicméně R. E. M. poslouchám rozhodně víc.
V Lucerně jste v roce 2007 z pódia zdravila českou skupinu Plastic People of the Universe. Jaký k ní máte vztah?
Před tím koncertem jsem v Londýně viděla divadelní hru Rock’n’roll od Toma Stopparda. Díky ní jsem se dozvěděla něco málo o české historii. Tehdy mě to nadchlo a velmi zajímalo.
Každá z vašich dosavadních zastávek v České republice se časově vázala k jinému albu. Potřetí sem přijíždíte s třetím albem Bruiser, které vyšlo v září minulého roku. Bude se proto představení od předchozích lišit?
Rozhodně ano. Trochu jsme pozměnili sestavu, máme nového baskytaristu. Já hraju víc na piano. A myslím, že jsme vlastní prezentaci změnili tak, že nyní můžeme publikum snáze strhnout. Zažijete dynamičtější koncert. Pořád si zakládáme na rychlých, jakoby punkrockových písničkách, ale hrajeme si i s jinými rozměry. Snažíme se v publiku zanechat výjimečný pocit.
V jednom rozhovoru jste uvedla, že jste se snažila na nové album napsat méně osobní texty. Je pro vás nyní snazší je zpívat?
Když zpíváte osobní texty, může na vás pohled publika občas působit příliš silně. Asi i proto jsem se snažila o změnu. Chtěla jsem se také pokusit využít jinou část své představivosti, přemýšlet o příbězích jiných lidí spíš než o sobě.
Budete v tom trendu pokračovat?
Vlastně když jsem naposledy skládala, tak už jsem se vrátila k osobnějšímu tónu. Opět to bylo něco na způsob rozhovoru s přáteli, takže už se opět zabývám především svými pocity. Záleží to hlavně na náladě, někdy je člověk sebestřednější než jindy. Není to něco, co by bylo navždy dané.
Doposud jste vydávali alba po třech letech. Můžeme tedy další očekávat až v roce 2014?
Možná si teď necháme ještě delší čas, abychom fanoušky trochu zmátli... Ne, pochopitelně žertuji. Pokaždé říkám, že doufám, že příští album bude dříve. Souvisí to nejen s inspirací, ale i s penězi a poptávkou po našich koncertech. Musíme si nejprve najít producenta, a bohužel je to o penězích. Zatím jsme šťastní, že můžeme každý večer oslavovat koncertem album Bruiser. Máme teď po koncertech docela velký hlad, chceme ty písničky lidem zahrát. Budeme ještě chvíli s lidmi sdílet radost z tohoto alba a pak se uvidí.
Představte si, že byste měla natočit televizní reklamu na The Duke Spirit. Co by v ní nemělo chybět?
Vybrala bych scénu, kdy letím do Ameriky, abych zazpívala společnou píseň s Jerrym Lee Lewisem. To pro mě byl neuvěřitelný moment. Měl by tam být i záběr z festivalu Glastonbury. Když se tam odpoledne šeří a koukáte z pódia na ta rozlehlá pole posetá lidmi, zdá se vám, že jste nepochybně na nejkrásnějším místě na světě. A víte co? Byl by tam i záběr z pražského koncertu s R. E. M. To pro nás byla velká věc. Byl to velmi dojemný, cool a velký koncert. Po něm jsme šli s Mikem Stipem a ostatními do hotelu, dali si víno a opravdu dobře jsme se bavili. Vlastně jsme se spřátelili. Občas se vídáme, mám radost, že jsme zůstali v kontaktu.
Vaše tvář okouzlila již zesnulého návrháře Alexandra McQueena natolik, že ji použil jako ilustraci na trika. Jak k tomu došlo?
Myslím, že nás viděla jeho produkční právě na festivalu Glastonbury. Zdálo se jí, že energie kapely souzní s jeho tvorbou. Měla pocit, že se naše hudba bude hodit na přehlídky, že bude ladit s tou vizuální složkou. Triko bylo výsledkem jednoho menšího projektu.
Setkala jste se s McQueenem osobně?
Ne, měla jsem se s ním setkat na jeho poslední přehlídce v Paříži. Bohužel se tam necítil ve své kůži a odjel brzy. Lidé z jeho okolí mi říkali, ať se tím netrápím, že zařídí setkání, až se vrátíme do Londýna. Pak ale zemřel, takže jsem ho prošvihla. Je mi to zatraceně líto. Dnes už je součástí historie, legendou v našich vzpomínkách.
Potkáváte fanoušky v tom triku?
Ano, občas ho nosí, je to legrace.