Článek
Autor mluví dokonce o tom, že hlavním tématem celé expozice je zranitelnost člověka prezentovaná jako image zranitelnosti. Sebepoškozování jako program, bolest coby prostředek pro hledání vlastní identity, to jsou témata, která zobrazuje uměleckou formou na svých, většinou velkoformátových, plátnech.
Aby dosáhl výrazného vizuálního účinku, sází často na úsporné využívání barev. Má v oblibě kontrast černé a bílé. Díky tomu fragmenty jeho figur evokují rentgenové snímky nebo lidské stíny na stěnách domů po atomovém výbuchu. Tento syrový, často až brutální malířský rukopis doslova bije do očí. Ovšem současně vnímáme jen neostré stíny, které nás pronásledují na každém kroku. Právě tato rozčilující kontradikce vytváří silný umělecký dojem.
Dílo Autoportrét z roku 2016 je příkladem takové drsné estetické prezentace. Na šedobílém podkladu jsou zobrazeny černá torza dvou končetin, lépe řečeno pouze chodidla, kotníky a poloviny lýtek. Celá kompozice evokuje fragment těla oběšence nebo zbytky zuhelnatělého těla.
Lumen (2020) vybočuje z nastaveného kurzu. V první řadě pracuje s jemně narůžovělou barvou, ale ukazuje také lidskou postavu jakoby z nadhledu. Je na něm vršek ženské hlavy, pěšinka v jejích vlasech. Dáma má v sobě určitou pokoru, kterou vyjadřuje mírně skloněnou hlavou.
Možným vodítkem pro pochopení hlavní myšlenky díla by mohl být jeho název. Antická bohyně krásy a lásky se totiž jmenuje Venuše. A krása i láska jsou dnes velmi propíranými tématy, ale také nejproměnlivějšími fenomény.