Článek
Výstava se zaměřuje na časové rozmezí od konce padesátých let do začátku let osmdesátých minulého století. Na ploše bezmála třiceti let je velice dobře vidět, jak se oba tvůrci vyvíjeli, jakým způsobem překonávali limity omezených ideových východisek a jak si hledali vlastní výrazové cesty, aby nakonec dospěli k nezaměnitelnému i jasně rozpoznatelnému estetickému rukopisu.
Kmentová se představuje jako komplexní autorka. Její tvorba se neomezuje pouze na klasickou tvorbu skulptur, ale překračuje ji směrem k originálním reliéfům (Stopy z roku 1969 nebo Ruce z roku 1972), případně dílům, oscilujícím na hraně mezi sochou a reliéfem. Takové je dílo Krajina (1967), pracující s torzy dvou nahých těl vystupujících z plochy do prostoru. Dalšími pracemi jsou také originálně pojaté koláže, využívající netradičně pojatou plasticitu (Prsty–Tma, 1977). Stejné je to i v případě prostorového objektu Květ (1979), jenž jako by v sobě zhmotnil všechny umělecké cesty, které autorka prošlapávala. Papírová střapatá masa expanduje z podstavce na tenkém drátu a nekontrolovaně se rozpíná do interiéru.
Olbram Zoubek pracuje už s tradičnějším pojetím sochařské tvorby. Důraz klade v první řadě (a to i u reliéfů) na dynamiku figury. Umí koexistovat s její hmotou, dokáže akcentovat pohyb a nepoužívá k tomu ani žádná velká gesta. Někdy k tomu nepotřebuje ani ruce, které by sochu rozpohybovaly. Olověná socha Eva (1980) si vystačí pouze s prohnutou linií zredukovaného těla, která končí důstojně hrdou ženskou hlavou.
Cementové sousoší Rodina – Jasan, Polana, Eva, Olbram (1973) už prezentuje Zoubka jako mistra, který je schopen neživé hmotě vdechnout (aspoň zdánlivě) život a přesvědčit nás, že stačí jen malá chvilka a postavy začnou sestupovat z podstavce a tančit v interiéru galerie.
Oba autoři se zajímají především o člověka jako o živoucí bytost. Ta se pohybuje ve vlastním mikrokosmu, který je však pro ni vždy ohraničen fantazií daného tvůrce.
Může se vám hodit na Firmy.cz: