Článek
Představa to asi není jednoduchá, tedy napovím: Vyhodíte ji z domova - nejlépe bičem. Nebo se zabijete, abyste nemusel žít v hanbě. Obojí je údajně dneska časté. Přesně tohle je zápletka pozoruhodného afrického filmu Dívka, který režisér Souleymane Cissé uvedl osobně na 32. Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
V Mali se taková holka musí spoléhat na rodinnou poradu, jak velí tradice, dobré mravy a náboženství. Zklamaný otec poprosí ostatní členy rodiny - v Africe tedy chlapy, bratry, strýce, dědečky, aby nezdárné holce neposkytli žádnou pomoc a nechali ji vlastnímu osudu (nejspíše pracovnic, které se starají o blaho mužů). Ostatní musí jeho požadavek prodiskutovat a mohou jej vyslyšet nebo se dokonce zatracené dcery ujmout. Vypadá to na něco mezi smlouváním na trhu a poradou rady starších. Manželka se může u manžela pouze přimluvit, jinak jí nikdo slovo neudělí. Těžko říct, jestli to tak Bůh opravdu chce, ale řekl bych, že se ho nikdo nezeptal.
Takhle vypadá africká demokracie, tvrdil v Hradišti mauretánský režisér (s prvotřídním japonským jménem) Med Hondo. Oproti Evropě se liší v tom, že se rozhoduje s ohledem na kolektivní zájmy a ne na zájmy jednotlivce. Ten nemůže prosazovat při vyjednávání pouze svou vůli, přestává být potom "moudrým". Nehlasuje se, sbor moudrých musí dospět k dohodě - tedy kromě ženských, které mají na starost přípravu čaje, oběda, krafání nebo vysávání vedle v obýváku.
Z kin jsou kostely a bary
"Afrika se musí vyléčit a pomoct si sama, nikdo ji zvenku nespasí. Zatím je ale zotročena Západem a zdeformovaná minulostí," zaznělo v Hradišti. Dějou se tam nehorázné věci, to asi nejhorší je, že to nikoho nezajímá, pokud zrovna nejedete na Safari nebo se nedíváte na Madagaskar na videu. "Afrika je jako ta němá dívka, které nikdo nedal slovo promluvit," naznačuje opatrně režisér Cissé. Všichni si myslí, že Afričani se neumějí o sebe postarat.
Lehké to nemají na africkém kontinentu ani filmaři, kteří se nacházejí v situaci na hraně přežití. Nic dobrého nemohou někdy čekat od úřadů a státu, který jim jde někdy doslova a do písmene po krku. Jak financovat natáčení ze státních peněz? To byste musel rozjet reklamní kampaň méně nemocnic a škol, více umění. Slabá distribuce obtížně vrací peníze vložené do filmových projektů.
Příkladem trpkého osudu filmařů z Afriky je právě Désiré Ecaré z Pobřeží Slonoviny. Natočil tři snímky, které všechny úspěšně uvedl na festivalu v Cannes, ale od roku 1985 marně shání peníze na další film. "Z mnoha kin se u nás staly kostely, anebo naopak bary a noční podniky, které návštěvníky sice stále sytí emocemi a duchovní útěchou, ale už ne v podobě filmů," doplňuje Ecaré. Je to sice levnější, praktičtější a přímější útěcha v každodenním životě, ale Fellini by z toho radost neměl.
Filmový byznys v JAR
Trochu odlišná je situace filmu v Jihoafrické republice. Netočí se tam dneska jenom české pivo, které tam bylo prodáno, ale i filmy. Tamní kinematografie dokonce poslední sezóny triumfuje na zahraničních festivalech.
Film Tsotsi Gavina Hooda získal například Oscara. "Před čtyřmi lety u nás kvetl průmysl s výrobou reklam, za níž jezdili zadavatelé z celého světa. Poté, co posílila naše měna vůči dolaru, lidé od reklamy se přesunuli jinam. Ovšem my můžeme dnes využívat skvěle vybudovanou infrastrukturu a kvalitní služby," říká o filmovém zázraku Mark Dornford-May, který se svou africkou adaptací Carmen vyhrál loni na Berlinale.