Článek
Je to jiná La Putyka než obvykle. Méně ukecaná, méně divadelní, více silová a akrobatická. Už v úvodní badmintonové sekvenci a následném přenášení dřevěných prken bylo jasné, odkud pramení inspirace režiséra Maksima Komara. Z éry němého filmu a grotesek s Laurelem a Hardym.
Atmosféře filmů z počátku kinematografie odpovídaly i prvky na scéně – právě dřevěná prkna se stala sedmým hercem do party. Sloužila jako překážky, herci přes ně létali, ve výšce tančili na baletních piškotech nebo na nich stavěli sochy ze svých těl.
Rozjezd byl pozvolný, jako by šest protagonistů šetřilo síly pro závěrečné prvky, z nichž se občas tajil dech. I když závěrečná čísla byla po technické stránce nejnáročnější, míra jejich četnosti byla přemrštěná. Trochu připomínala gymnastickou rozcvičku.
Hluchá místa
Rozložení příběhu kolísalo, patrná byla hluchá místa. Klaunské skopičiny sice fungovaly na první dobrou, ale opakovaný vtip ztrácí dech.
Zajímavé bylo, v kontrastu s všudypřítomně uřvanou dobou, že se na scéně nemluvilo. Diváci tak mohli vychutnávat poezii pohybu a čistotu gesta stejně jako hudbu přecházející od jemných tónů přes nespoutanou divokost až k Mozartovi.
Slapstick Sonata v sobě snoubí cirkusová čísla s tancem na šálách i vzdušnou akrobacií, klaunské kejkle, tanec i zpěv. Bohužel v poměru a kvalitě nevyrovnané. A i když byly patrné technické i pohybové chyby, bylo představení odměněno předlouhým aplausem.
Celkové hodnocení: 60 %
Cirk La Putyka: Slapstick
Sonata Nová scéna ND Praha,
premiéra 23. 2. 2012