Lesk pochromovaných koulí v katakombách

Podobnou bilanci chystal umělec pro Brno, ale po jeho smrti v září 2010 se už neuskutečnila. Největší zásluhu na atraktivnosti současné pražské výstavy má čtyřicátník Federico Díaz, který byl Demartiniho studentem v době jeho profesorského působení na pražské Akademii výtvarných umění.

Díaz prosvětlené místnosti funkcionalistického Veletržního paláce změnil v potemnělý tunel, kterým divák prochází, a po obou stranách ho obklopují Demartiniho objekty. Člověk má dojem, jako by se ocitl ve starokřesťanských katakombách. Popisky a texty k výstavě jsou udělány a nasvíceny tak, že to vyžaduje aktivní spoluúčast návštěvníka. Musí najít správný úhel nebo se ohnout, aby text vůbec přečetl.

Výstava Demartiniho zahrnuje díla od roku 1956 do počátku devadesátých let ze všech nejdůležitějších období jeho umělecké dráhy. Zcela se tehdy zřekl lidské figury, která od antiky byla po staletí hlavní inspirací evropského umění, a začal se věnovat čistě abstraktním tvarům. Je trochu škoda, že nejsou ukázána Demartiniho původní východiska. Vyučil se totiž jako klasický kamenosochař a studoval na akademii v Praze v ateliéru Jana Laudy.

Začátek bilance patří informelu 60. let, abstraktním reliéfům červené barvy, které ale nijak nevybočují z tehdejší dobové produkce. Zajímavé to začalo být až ve chvíli, kdy Demartini objevil krásu leštěných pochromovaných koulí, v nichž se odráží vše, co se dostane do jejich blízkosti. Z nich pak sestavoval objekty i reliéfy, jejichž povrch nabízí nekonečnou řadu optických efektů.

Chromované koule a polokoule autor umisťoval i do volné krajiny, aby se na nich odrážely mraky, stromy a zem. Na výstavě se v nich zrcadlí okolní prostor, který má díky Díazovi téměř mystické parametry. Z koulí a polokoulí sestavoval Demartini objekty v různých kompozičních variacích, kde geometrie může vyjádřit stav klidu, vzrušení, nerovnováhy, harmonie i labilnosti.

Snahy zbourat hranici mezi divákem a výtvarným objektem, narušit jakousi výlučnost a posvátnost umění, vedly Demartiniho k tvořivým experimentům. Začal dělat pokusy s náhodou. Symbolem výstavy se stala fotografie Jaroslava Franty, na které Demartini vyhodil do vzduchu různé předměty, nejčastěji dřívka, trubky, kartony a odřezky z různých materiálů, a ty zcela samovolně vytvořily ve vzduchu i po dopadu na zem nikdy se neopakující kompozici.

Výstavu doplňuje dokumentární film, kde své pokusy Demartini podrobně rozebírá. Mimo jiné říká: „Vždycky to padá jinak, než chci. Řídí se to jinými zákonitostmi, než jsou ty estetické.“ A také zjistil, že když k náhodně vytvořenému objektu chtěl něco dodat nebo jeho podobu poopravit, ztratilo vše původní kouzlo.

V jeho umění jde o formy a myšlení a o jejich propojení s poezií. Výhoda je, že neustrnul v produkování toho, co jednou objevil. Závěrečná fáze tvorby je věnována rozměrným sádrovým geometrickým objektům, které se působením času rozpadají, až zůstávají jen půdorysy a na zemi drolící se zbytky materiálu. Je to originálně vyjádřená myšlenka o zmaru a pomíjivosti, kterou v dějinách umění najdeme už v holandských zátiších 17. století.

Demartiniho fascinoval starořecký myslitel Aristoteles, a zejména jeho věta, že člověk má o všem pochybovat. Možná je to i provokativní výzva pro diváky, kteří kvůli jeho posmrtné retrospektivě navštíví Veletržní palác.