Leonardo DiCaprio varuje před katastrofou

V tříminutových perličkách se vtipné hříčky střídaly s chvílemi dojetí: Lars von Trier "zabíjel" přímo v kinosále, bratři Coenové využili postavu svého soutěžního filmu Tahle země není pro staré, a protože tu byli zastoupeni tvůrci ze všech koutů světa, podívali jsme se do nejrozmanitějších sálů i prostředí, v nichž lze promítat.

Pásmo je věnováno Fellinimu a z těch, kdo se na něm podíleli, má doma Zlatou Palmu nejdéle Claude Lelouch za Muže a ženu z roku 1966. Dále pak například Wim Wenders za Paříž - Texas, bratři Coenové za Bartona Finka, Jane Campionová za Piano, Roman Polanski za Pianistu, nejnověji z loňska Ken Loach za Vítr v ječmeni.

Ti všichni i ostatní přijeli popřát vše nejlepší filmovému svátku, který své "vydařené děti" vždy rád zve k soutěžním i nesoutěžním návratům. Ještě před slavností se však setkali s novináři, jejichž dotazy týkající se oslav festivalového výročí nečekaně rozčílily Romana Polanského: "Taková vzácná příležitost vidět setkání tak významných režisérů a vy máte tak ubohé otázky. Vůbec vás nezajímá film, jen přenášíte věci z počítačů. Myslím, že půjdeme na oběd," vyzval kolegy. Odešel však sám, nikdo se k němu nepřidal.

Před pěti lety dostal cenu za Bowling for Colombine, předloni Zlatou palmu za Fahrenheit 9/11. Rozzlobený tlustý muž Michael Moore tentokrát nesoutěží, ale přivezl ukázat dokument Sicko, v němž si vzal na paškál systém amerického zdravotnictví v kontrastu ke zdravotní péči o občany Kanady, Velké Británie, Francie a Kuby.

Dva údaje jsou z nejvýmluvnějších: 50 miliónů Američanů v žádném případě nemá peníze na pojištění a seznam nemocí, kvůli kterým člověka nepojistí, připomíná telefonní seznam okresního města. A Moore pokračuje dál a dál...

Ráj na zemi je zato ve sladké Francii, kde se za zdravotní péči neplatí a vše je dostupné včetně toho, že stát platí ženám na mateřské dvakrát týdně hlídání dětí, aby si od nich oddechly. Bezplatně je postaráno o občany Kanady, Velké Británie a Kuby, kde Moore končí poté, co k věznici Guantánamo přivezl skupinu lidí zdravotně postižených v důsledku toho, že 11. září pomáhali zachraňovat. Teď se o jejich zdraví nikdo nestará.

"Chci, aby měli stejně brilantní péči jako zdejší vězni, kteří se na teroristickém útoku podíleli!" volá Moore a odchází se "svými" pacienty do havanské nemocnice, kde všechny přijmou k bezplatnému léčení. Kdo by je také odmítl, když je přivezl právě on!

Film je prý nyní v USA kvůli "kubánskému konci" předmětem federálního vyšetřování a premiéra, která by měla být 29. června, je proto nejistá. "Zatím nevím, jak to dopadne. Sicko jsem promítal poprvé zde a zde o něm také poprvé mluvím. A chci říct, že jsem ho točil jako výzvu k akci. Není myšlen tak, že Michael Moore půjde a něco udělá, ale že Američané půjdou a něco udělají," řekl v Cannes Moore.

Dalším, kdo do Cannes přijel s naléhavou výzvou, je Leonardo DiCaprio. V obleku s bílou košilí a tmavou kravatou, vlasy ulíznuté dozadu, tvářil se velmi vážně a tak i mluvil o filmu, jehož je spoluautorem a zároveň jedním z producentů.

Dokument nazvaný The 11th Hour (Jedenáctá hodina), který do značné míry navazuje na loňský film bývalého viceprezidenta Al Gora Nepříjemná pravda, varuje před katastrofou v důsledku ničení životního prostředí. Globální oteplování, záchrana ekosystému, to jsou témata, která teď DiCapria evidentně zajímají víc než jeho postavení filmové star.

Na otázku, zda on sám se chová v duchu svých ekologických aktivit, se doširoka rozhovořil o příslušně vybavené domácnosti i ekologickém autě. Jestli třídí odpadky, však nespecifikoval. O své roli producenta filmu, v němž prominenti zatím stále ještě modré planety ve více než 70 rozhovorech mluví na dané téma, řekl: "Když se točí hraný film, je režisér bůh. Když se točí dokument, bůh je režisérem. V podstatě jsme jen nechali mluvit vědce a významné myslitele a mým úkolem bylo klást jim otázky."

Proslulý červený koberec canneského festivalového paláce patřil v sobotu irské rockové kapele U2. Jako ochutnávku filmového koncertu, který pod názvem U23D nabídl v půlnoční projekci hlavní festivalový program, zahráli tisícihlavému davu před palácem hity Vertigo a Where the Streets Have No Name.

Zpěvák Bono francouzsky provolal jubilejnímu 60. festivalu "šťastné narozeniny" a poté se Velký sál bratří Lumiérů propojil s koncertním turné Vertigo, na němž režisérská dvojice Catherine Owensová a Mark Pellington film natočila a poté zpracovala nejnovější trojrozměrnou technologií pro speciální projekce.

Poprvé v historii byla technologie 3D použita pro takový druh filmu, a byl to zážitek. Film je jednak skvěle natočený, jednak zachycuje nejznámější skladby kariéry U2 od Sunday Bloody Sunday až po Beatiful Day a pohledem přes speciální brýle zprostředkovává koncert s dosud nevídanou autenticitou.

Ruce nadšených fanynek vylétají v jihoamerickém kotli a canneském kinosále zároveň, členové kapely se přibližují v detailním pohledu, efekty z pódia se přenášejí do kina. Diváci filmu U23D sedí v pohodlném křesle, nikdo nikomu nešlape na záda a přitom se sálu co chvíli zmocňuje až hmatatelná chuť rozvlnit se společně s publikem v kotli, křičet a tleskat v rytmu skladeb, které zní v dokonalé kvalitě, ale přitom nejsou zbaveny autenticity koncertu.

Pětapadesátiminutový film U23D by se měl na podzim vydat do kinosálů Imax.