Lenny: Rock u mě vždycky byl a nikdy neodešel

Vaše první dvě alba rockovou podstatu neměla. Patří k vám vůbec tenhle žánr?

Patří. Vždycky u mě byl a nikdy neodešel. Zatímco s mámou jsem odmalička poslouchala písničkářky a ona dbala na to, abych se od nich naučila písňové základy, táta byl rocker, který miloval AC/DC, Rolling Stones a další. Poslouchali jsme spolu jejich alba, dívali se na záznamy vystoupení, chodili na koncerty a sledovali i rockové hudební dokumenty.

Vždycky jsem měla slabost pro dobrý kytarový riff, vždycky jsem rockovou muziku milovala. Můj primární nástroj ale bylo piano. Dokonce si myslím, že mě po autorské stránce od rocku trochu odvedlo. Posluchačsky ale ne.

Posloucháte tedy hlavně rock?

Poslouchám spoustu hudebních žánrů. Je mi jedno, jestli je to rock, pop, rap, disko nebo něco jiného. V době puberty jsem ale nejvíce tíhla k rockovým kapelám Linkin Park, Paramore, Green Day a podobným, v pokojíčku jsem měla jejich plakáty.

Když jsme pak už se skupinou koncertovali, součástí programu byla vždy coververze písničky nějaké kapely. Donedávna jsme hráli jednu od Led Zeppelin. Vedla nás k tomu barva mého hlasu, má láska k rocku a také poptávka lidí po rockovém repertoáru.

Často se mě totiž po vystoupení ptali, jestli nenahraju nějakou rockovou muziku, protože si mě v ní s mým hlasem dovedou představit. Nakonec se to dostalo do fáze, kdy jsem natočila rockovou desku. Navíc v době, kdy rock nabral na světové scéně na síle.

Měla jste někdy rockovou nebo punkovou kapelu?

Nikdy. Když to trochu přeženu, poslouchala jsem doma ze sluchátek písničky Linkin Park a potom jsem s mamkou u piana hrála keltské balady. Měla jsem to vždycky pestré. Dodnes jsou někteří lidé zmateni z toho, co poslouchám. Můj přítel (hudebník a raper Marpo, pozn. red.) se mě nedávno ptal, proč se nesoustředím více na nějaký žánr. Odpověděla jsem mu popravdě, že poslouchám všechno, co se mi líbí.

Začala jste nové album nahrávat s tím, že bude rockové?

Začalo to touhou natočit rockovou písničku. Chtěla jsem, aby byla postavená na hře kytar a byl v ní skvělý riff. V lednu roku 2020 jsem proto odjela do studia v Liverpoolu, abych ji tam natočila. Celou výpravu jsem si zaplatila ze svého, nechtěla jsem svou momentální hudební chutí někoho zatěžovat. Navíc jsme v té době dodělávali mé předešlé album Weird & Wonderful, které pak v květnu, na začátku pandemie, vyšlo.

Žádné úmysly jsem s tou písní neměla. Když jsem o ní ale začala mluvit s lidmi, s nimiž jsem chtěla na další desce pracovat, a vzniklo několik dalších písniček s kytarovým riffem, uvědomila jsem si, že točím rockovou desku.

Těch lidí, kteří s vámi na ní pracovali, je celá řada. Na hudební scéně je to koneckonců trend. Vyhovuje vám mít tak široký tým spolupracovníků?

Nedávno jsem se dozvěděla, že trendem je i psát na Spotify u písniček více jmen autorů, tedy i těch, kteří se na ní prakticky nepodíleli. Má se totiž za to, že každé může k písni připoutat pozornost. Přišlo mi to částečně pochopitelné, a částečně zvláštní.

Jsem ráda, že mám na scéně kredit jako skladatelka. Zároveň mi vyhovuje spolupráce s dalšími autory a producenty. Někdy je to velká legrace, velká párty, jindy zase spíš společná terapie.

Co je vám bližší?

Ta druhá varianta. Proto k sobě potřebuju lidi, kteří mi sedí i po osobní stránce a jsem schopna s nimi strávit nějaký čas. Chvíli mi totiž trvá, než se před nimi autorsky otevřu. Ale například nizozemský tým, se kterým jsem skládala v Berlíně, mi velmi přirostl k srdci. Ráda se k němu vracím, našla jsem v něm své lidi.

Na prvních dvou albech s vámi spolupracoval především producent, skladatel a hudebník Ondřej Fiedler. Znamená příklon ke skupinovému skládání s různými spoluautory konec vaší spolupráce?

Rozhodně ne. V tom, že nová deska vznikala i ve spolupráci s dalšími autory, producenty a hudebníky, hrálo roli to, že jsme se každý chtěli odklonit trochu jiným směrem. Ondra má sice punkrockové základy a tím pádem hudbě, která tvoří základ nové desky, výborně rozumí. Je ale žádaný producent, velmi vytížený, a já to respektuju.

Jeho a má spolupráce ostatně na albu je. V únoru jsme se sešli v Berlíně a složili tam písničku Live. Laugh. Cry. Vznikala dva dny a byl to skvělý zážitek.

V textech vašich písniček převažují vztahová témata. Jsou na desce Heartbreak Culture i nějaká nová?

Ano, jsou tam, i když třeba se vztahy souvisí. Úvodní Superpower je například o droze. Animal se původně měla jmenovat Dream Within A Dream a je o propadání se ze snu do snu. To téma je ze začátku filmu Počátek s Leonardem DiCapriem. Friendzoning je zase o klukovi, který se zamiloval, udělal by pro tu holku všechno, ale ona ho pořád bere jako kamaráda.

Vyzkoušela jsem si i různé nové slovní obraty. V tom mě hodně posunula spolupráce s novými lidmi. Měla jsem třeba při psaní myšlenku, kterou jsem nebyla schopná zformulovat. Nakonec se ale našel někdo, kdo to za mě s čistou hlavou udělal.

V listopadu odehrajete velký koncert v pražském O2 universu. Jaký bude?

Byl původně koncipovaný k mé předešlé desce Weird & Wonderful. Protože jsme ho ale museli kvůli pandemii přeložit, byli jsme nuceni změnit záměr a vše předělat. Z původních nápadů nezůstalo prakticky nic. Pozitivní naopak je, že představíme nové písničky a program můžeme sestavovat z většího množství materiálu.

Bereme to tak, že všechno dopadlo, jak mělo. Scénu vytvoří Matyáš Vorda a já mám v hlavě pár nápadů, vychytávek i momentů překvapení. Mohu slíbit, že když lidé na koncert přijdou, nebudou zklamaní.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Weird & Wonderful - Lenny [CD], Hearts - Lenny [CD]