Článek
Ta píseň ale není úplně nová…
Máte pravdu. Objevila se už na mém druhém maxisinglu Fighter, a to pod názvem My Bones. Před asi rokem jsme seděli ve zkušebně s mým kytaristou Ondrou Fiedlerem a já mu řekla, že bychom ji mohli zkusit předělat. Nadchl se pro to a dali jsme se do práce. Původní verze je vlastně netknutá produkcí. My měli ale pocit, že si písnička zaslouží, abychom na ni nahlédli v trochu jiném světle. To jsme také udělali a na několika místech jsme trochu upravili text.
Vznikl z toho nakonec celý projekt, jehož druhou částí bylo natočení videoklipu. Ondra pro něj vymyslel námět a spolu s kameramanem Zdenkem Sopuškem jsme ho ve třech odjeli natočit do Anglie. Vznikl nedaleko Brightonu, na místě, kterému se říká Seven Sisters. A točili jsme ho na jeden záběr.
Beze změn zůstává člověk zaseknutý na místě, a to jsme bohužel celí my…
Znamená to, že vaše další skladby budou mít po vzoru Bones masivnější zvuk?
Tím bych se nechtěla nechat strhnout. Když bych to měla přirovnat třeba k současné britské produkci, tak mě více než třeba nahrávky zpěvačky Charli XCX, ze kterých je produkce opravdu slyšet, lákají přirozenější písně, jak je točí například Sam Smith nebo Adele. Když ale vydáváte singl, je potřeba ho nahrát způsobem, který osloví co nejvíce lidí. Bones je zároveň natočený přesně tak, jak jsem to cítila.
Vždycky mi bylo proti srsti, když jsem napsala písničku pouze v doprovodu piana a pak přišel někdo s tím, že v ní slyší velkou produkci, masivní zvuk a začal ji měnit. Případ písně Bones, která je mimochodem stará pět let, byl ale opačný.
Lenny při natáčení klipu.
Když jsem ji hrála na piano, sama jsem v ní slyšela bicí, vokály a podobně. Miluju totiž filmovou muziku a vždycky jsem měla ráda například kapelu Linkin Park, která mi při poslechu dávala pocit, že mám křídla a jsem postava z nějakého filmu.
Máte oblíbené autory filmové hudby?
Především jsou to Ennio Morricone a Hans Zimmer. Ten letos vystoupil na Grammy a já ho konečně viděla živě. Poprvé jsem ho zaznamenala v animované pohádce Spirit, která byla o lásce dvou koní. Písně v ní zpívá Bryan Adams, jenž na nich se Zimmerem spolupracoval.
Bylo mi v té době asi deset let a přišlo mi to na prosto úžasné. Zimmerova hudba mě bavila i v Pirátech z Karibiku nebo v Interstellar. Filmovou muziku všeobecně vnímám velmi intenzivně. A zkouším v tom duchu také skládat. Doma v počítači mám složku filmových nápadů a motivů, schovávám si je na příští časy.
Potěšilo by vás, kdyby za vámi někdo přišel s tím, abyste k jeho filmu složila hudbu?
Je to lákavá představa. Byla by to velká výzva, cítila bych skoro větší odpovědnost než před koncertem v pražské O2 areně. K filmové hudbě mám opravdu velký respekt. Přirovnala bych ho asi k výzvě napsat text v češtině.
Není to nic, co bych nezvládla, ale vím, že existují lidé, kteří by to udělali lépe, a já je vlastně pořád jenom doháním a inspiruji se jimi. Zatím jsem ale žádnou nabídku ke složení filmové hudby nedostala.
Zmínila jste psaní českých textů, přitom ty vaše jsou pouze v angličtině. Zkusíte to někdy česky?
Byla bych ráda, kdybych nějaký takový dokázala napsat. Zatím mě to ale úplně neosvítilo. Nechávám tomu volný průběh.
Nemají vám vaši fanoušci za zlé, že je oslovujete pouze anglickými texty?
Přestože mám to štěstí, že ohlasy na mé písně jsou dobré, je pravda, že se nejméně na každém druhém koncertu najde někdo, kdo přijde a řekne, že je škoda, že nezpívám česky.
Pobízí vás k češtině i matka, zpěvačka Lenka Filipová?
Vlastně ano. Občas se mě zeptá, jestli bych neměla nějaký nápad na text v češtině. Je to pro mě další výzva, protože bych někdy v budoucnu ráda napsala nějaký český text i pro ni.
Pokud bych však měla sestavit pomyslný žebříček svých výzev a plánů, na prvním místě by byla práce na nových písničkách v angličtině, na druhém na hudbě k nějakému filmu nebo dokumentu a teprve na třetím zkusit napsat text v češtině.
Hudební školu v Londýně studujete druhým rokem a za rok skončíte. Vrátíte se do České republiky?
Neumím říct, jak to bude. Dovedu si však představit, že bych se usadila v Anglii a nebylo by to v Londýně. Londýn je perfektní pro studium, příležitosti, hraní nebo poznávání lidí. Nemyslím si ale, že je ideální pro život. Alespoň ne pro mě. Jsem člověk, který miluje přírodu, hory, moře, takže bych se spíš viděla někde tam.
Už jste takové místo našla?
Ještě ne. Ale velice se mi líbí Brighton, tam bych si život dokázala představit. Dost se mi také líbila Austrálie. Byla jsem i v Kanadě, a ta je také nádherná. Rozhodnuta zatím nejsem.
Mám tomu rozumět tak, že se chystáte v budoucnu v České republice nežít?
Řekla bych to asi takhle: moc nerozumím lidem, kteří někdy žili v cizině a vrátili se do Čech. Já tu povahu asi nemám. V Čechách bude vždycky můj domov, ale protože teď žiju v cizině, mnohem více vnímám nedostatky, které u nás jsou.
Jaké máte na mysli?
Je to vždycky v lidech, protože žádnou zemi nic neprofiluje více než její obyvatelé. Vždy když přijedu do Čech, tak ať už jdu přes pasovou kontrolu na letišti, nebo si koupit do samoobsluhy rohlíky, mám pocit, že lidé mají nějaký problém.
Čím déle jsem v cizině, tím intenzivněji vnímám, že lidé u nás nejsou neustále s něčím spokojeni. Znám sice spoustu takových, kteří jsou šťastní, nicméně pociťuju, že je tu nějaký velký problém, který nedokážu pojmenovat. Další negativní věc, kterou v Čechách cítím, je, že lidé nejsou příliš nakloněni změnám.
Neznamená přece, že když se něco mění, bude to automaticky horší. Beze změn zůstává člověk zaseknutý na místě, a to jsme bohužel celí my…