Lenny: Jsem trochu feministka, ženská síla je mi sympatická

Na to, až si budu stoprocentně jistá, že to, co dělám, je ze mě a zároveň mám co říct. Nechtěla jsem si nic vymýšlet, chtěla jsem tvořit písničky o něčem, co jsem prožila a co cítím. Dnes mohu říct, že se to stalo. Znám spoustu hudebníků, kteří nahrají desku, odevzdají ji k výrobě a pak už ji dlouho nebo nikdy nechtějí slyšet. Já mám z té své obrovskou radost, líbí se mi a mám chuť se k ní stále vracet a znovu a znovu ji poslouchat.

Žijeme v době singlů. Fanoušci si na internetových službách Spotify nebo iTunes koupí skladby, které je zaujmou na první poslech, a zbylé jsou z jejich pohledu odpad. Já si přeju, aby je mé písně a potažmo celá deska provázely časem. Byla bych ráda, kdyby se k mým písničkám vraceli a nechali se jimi motivovat.

Obvykle se něčím inspiruju, načerpám téma, nechám ho projít hlavou a pak vznikne text. Po vydání dvou minialb jsem se ale dostala do fáze, kdy jsem měla určitý blok. Očekávání v hudební branži a ve vydavatelství totiž byla velká, respektive každý ode mě čekal něco a každý zároveň věděl, jak mám fungovat, co mám hrát, jak mám vypadat a co mám říkat. Jediný, kdo to nevěděl, jsem byla já.

A tak jsem čekala, až na to přijdu. Teprve potom jsem to mohla dát na desku. Album Hearts pro mě není jen soubor písniček. Je to můj životní styl. Je, mimochodem, zajímavé, že jsem název desky měla vybraný dříve, než vznikla stejnojmenná písnička. Vtomto případě to tedy bylo tak, že název desky dal název písničce. Pokud jde o poselství, je to spíš soubor myšlenek.

Písnička FUN. je extrémně divoká. Je o tom, že i ženy si chtějí občas odpočinout a mají právo se bavit. Lover a Hell.o jsou pomyslné vztyčené prostředníčky. Ta první směrem k nějakému muži, ta druhá k démonům. Nedávno mi jeden posluchač napsal, že má dlouhá léta bipolární poruchu a písnička Hell.o mu pomáhá najít mezi dvěma světy, v nichž se kvůli své nemoci pohybuje, rovnováhu. Ghosts je zase o tom, jak jsem překonala období, kdy jsem si myslela, že už nemám co říct.

Každá skladba má prostě motiv a poselství. Také mám pocit, že je na albu dost písniček o ženách. Například Alive Enough je o tom, jak se dvě ženy vydaly na cestu a přemítají o důležitosti peněz a materialismu. Když jsem ji psala, chtěla jsem mimo jiné vyjádřit ženskou sounáležitost a pospolitost. Přijde mi, že na české scéně ženskost obecně dost chybí. Líbí se mi, když nějaká žena dá svou sílu najevo uměním. A není nic horšího, než když jdou ženy proti sobě a nechají se rozeštvávat.

Musím přiznat, že trochu ano. Rozhodně nejsem vyhraněná bojovnice, která se bude rvát za rovnoprávnost. Ženská síla je mi nicméně sympatická. Dlouhá staletí musely ženy mlčet, ale dnes je naštěstí doba, kdy je jim víc nasloucháno. Uvědomila jsem si, že by byla škoda, kdybych o tom nezpívala. Měla jsem to na jazyku a mám navíc možnost vyjádřit to muzikou. To je přece velmi silný argument. Kdyby mě postavili za řečnický pult a já měla na nějaké konferenci hovořit o postavení žen, asi bych nebyla přesvědčivá. Hudba je ale tvárná, je to můj svět, ve kterém se mi hovoří nejlépe.

Byl, protože mám odpor k hudebním škatulkám. A prohloubil se, jelikož v posledních letech mi spousta lidí říkala, k jakému žánru bych se měla dostat a jak by má hudba měla znít. Jednou jsem ale takříkajíc bouchla do stolu a rozhodla se, že si budu dělat, co budu chtít.

Pravda, zpočátku jsem o tom rozhodnutí trochu pochybovala. Bála jsem se, abych se nepustila do něčeho nového a po půlroce toho nelitovala. Měla jsem také obavu z toho, jak to přijmou lidi, a jestli to nebude moc velký mix. Nakonec jsem pochopila, že mě ten risk vlastně přitahuje. Bez něho bych neudělala nic.

Máte pravdu, je to pro mě velmi osobní a srdcová písnička. Je o lásce a smrti. O lásce k člověku, který zemřel. Vy ho vlastně nikdy pořádně nepoznáte, ale cítíte k němu silný vztah. Je to můj prožitý příběh.

Vždycky, když jsem své písničky poslouchala s odstupem, slyšela jsem v nich chyby. V dýchání, ve zpívání, v angličtině. Poučilo mě to a dala jsem si na všem opravdu záležet.

Při studiu skladby v Londýně jsem také pochopila, že je potřeba být po všech stránkách profesionální a dbát na detaily, protože tvoří celek. Mám navíc štěstí, že jsem vedle sebe měla při tvorbě desky jako producenta Ondru Fiedlera. Nikdy nad ničím nemávne rukou. Je velký pedant a detailista, jenž je schopen řešit jedno nenápadné lupnutí v nahrávce dlouhou dobu. Někdy jsme se kvůli detailům dohadovali, ale nakonec se ukázalo, že se v tom můžeme nádherně doplňovat.

To v každém případě. Nikdy jsem nepřemýšlela tak, že dělám album jen pro Českou republiku. Cizina byla mým snem odmalička. Vždycky počítám s tím, že se k mé hudbě může dostat někdo ze zahraničí, a kromě toho jsem přesvědčena, že posluchači u nás nejsou hloupí a poznají, když je někdo tahá za nos a je v tvorbě neupřímný. I proto jsem se snažila dát svému albu světový zvuk. Je to samozřejmě těžší cesta, na které jsem stále ve střehu a snažím se mít o všem přehled. Určitě se to ale vyplatí.

Momentálně v Praze, a protože mě od konce září čeká turné, měnit to do konce roku určitě nebudu. Listopad si po turné nechám na odpočinek a prosinec bude rodinný a sváteční. Leden roku 2017 je pro mě ale nepopsaný list, uvidíme, jak se věci vyvinou.

Až mě překvapilo, jak moc se jí líbí. Dlouho jsem moment, kdy jí nahrávku pustím, odkládala. Pořád jsem si něco vymýšlela, abych získala čas, až na mě jednou udeřila, že už ji slyšet musí. Byla trochu naštvaná. Dala jsem jí tedy desku poslechnout a opravdu se jí líbila. Nejvíce písničky FUN. a Hearts. Ty jsou pro ni srdcové.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: