Článek
Co se vám vybaví, když se řekne „šanson“?
Jacques Brel, Edith Piaf a další. Obecně je to pro mě píseň, která o něčem vypovídá. Je mi blízká kvůli náladám a emocím. Na vědomé úrovni spíš vnímám vnitřní sdělení než formální preciznost. Nevím ale, jestli jsem se opovážila přes uměleckou tvorbu nořit do osobnosti šansoniéra.
I vy jste řazena mezi šansoniérky, přesto vám to není milé. Proč?
Protože když si proberu jednu svou písničku po druhé, ne všechny plní kritéria šansonu tak, jak je vnímám. Na nové desce jsou podle mě jen dvě písničky, které by tomu odpovídaly. Ostatní jsou „nějaké jiné písničky“. Kromě toho by mě nebavilo zpívat jenom šansony, protože bych musela po třetí čtvrté písničce zazpívat stejně něco jiného, abych dala najevo, že šansonové písničky mě neobsahují celou.
Mají vaše písně jednotící filozofii?
Ani bych neřekla. Vznikaly v průběhu mnoha let a dostávala jsem se k nim různě. Řada z nich je například z divadelních představení recitační skupiny Vpřed, kde jsem působila. Pod nimi jsou podepsáni především Lumír Tuček a Michal Vích. Poetikou Vpředu jsem odkojená, tam jsem začínala a je mi blízká.
Na desce jsou i písničky z představení Míč aneb Vlasta vypravuje, které jsme dělali s BSP, komorním sdružením v rámci Pražské pětky. Bylo to představení o našem dětství, o 60. letech a hudbu k němu složila skupina Vltava. Jsou tam i písně, které jsem zpívala na Besídkách divadla Sklep. Jen jedna je na desce na zakázku. Jmenuje se Mezopotámie a vyškemrala jsem pro ni text od Lumíra Tučka. Hudbu napsal Michal Vích.
Některé texty jste napsala vy. Znamená to, že byste si v tomto ohledu vystačila?
To nepředpokládám. Texty, které jsem napsala, vznikly proto, že mi v té době nikdo žádné nepsal. Psaní textů je pro mě těžké. Nejenom jejich vznik, ale například i to, že když už ho napíšu a dám někomu ke zhudebnění, tři roky ho suší a nic nevymyslí. Ani nevím, jak mé texty vznikly. Přijde mi to jako alchymie a nechápu, jak se mi to povedlo.
Vaše album je plné slov, mnohdy na úkor hudby a melodie. Mělo to tak být?
Má zkušenost z veřejného vystupování je taková, že lidé za slovem jdou. Když člověk natočí desku a ta se pak prodává, tak to nevidí, protože posluchač je imaginární. Na vystoupeních jsou ale lidé, na kterých sleduju, že slova mají moc vtáhnout je do obrazů a emocí. Hudba samozřejmě také, ale slova jsou přesnější. Navíc je v nich nadhled a postoj. V tom je další rovina – nápad, možná vtip, anekdota.
Na vaší desce zůstáváte herečkou, protože některé skladby spíše recitujete, smějete se, jste smutná, poťouchlá. Je to zvyk z divadelních pódií?
Spíš je to dané tím, o čem písnička je. Neumím tenhle herecký postoj od skladby oddělit. Někdo si myslí, že jsem veselý člověk, jiný, že jsem smutná.
A jaká jste?
Veselá i smutná. Zajímá mě ta hrana, moment, kde se veselí promění ve smutek a naopak. Baví mě to balancování, což hudba s prvky šansonu umožňuje.
Vaše předešlé album Výprodej Lemury Lepé (2005) bylo ve srovnání s novinkou mnohem akustičtější. Proč došlo k tak výraznému posunu ve zvuku?
Řekly si o to písničky. Na novou desku jsem měla skladby, které v sobě mají bigbítovější ráz. Kdybychom je nahráli jen s akustickou kytarou, bylo by to o ničem. Těch písní bylo asi pět a další jim pak byly přizpůsobené.