Lenka Szántó k seriálu Extraktoři: Našli jsme české hrdiny

Kde v zahraničí se nejvíce seriál Extraktoři natáčel?

Hlavně v tureckém Kurdistánu. V okolí města a jezera Van. Ta místa v seriálu hrají Indii, Pákistán, Afghánistán, Írán.

Byl štáb a herci pod dohledem místních úřadů?

Ano. Protože přijedou divní lidé, kteří tam na první pohled nepatří a běhají po regionu se zbraněmi. Takže ač jsme měli povolení od místních samospráv, samozřejmě jsme budili pozornost. Obzvlášť v Kurdistánu, který si Turci pozorně hlídají. Samozřejmě se turecké síly přišly podívat.

Naše zbraně samozřejmě nebyly pravé, jednalo se o airsoftové, takže si s nimi producenti situaci rychle vysvětlili. Turci nakonec pochopili, že se štáb vyblbne a nikomu nic nehrozí…

Já jsem nejvíc znervózněla, když v Íránu zabili Máhsu Amíníovou za to, že neměla správně nasazený hidžáb, a začaly se tam konat demonstrace za ženská práva. Přelévalo se to do okolních zemí a náš štáb byl blízko.

Já byla v Praze a v duchu jsem si říkala: „Ježiš, hlavně nepouštějte nikoho ze štábu někam samotného,“ protože byť jde o demonstrace za ženská práva, mohou se přelít do demonstrací politických.

A tam když se zamotá někdo, kdo tam nepatří, taky může skončit ve vězení na pěkně dlouho. Štáb ale všechno zvládl, byli rozumní a ukáznění.

Když natáčíte v zahraničí, jak náročné je domluvit místní povolení a lokace?

Producent Adam Dvořák tam měl místního prostředníka, fixera a produkčního. Vlastně už půl roku dopředu, když už jsme věděli, co zhruba ve scénářích bude, některé už byly hotové, některé se dodělávaly, tam jeli s kameramanem Vladimírem Smutným a režisérem Romanem Kašparovským. Obhlíželi, fotili, vybírali vhodné lokace a sháněli povolení.

Myslím, že tam byli v dubnu a pod Araratem ještě byly sněhové jazyky. Měli jsme trochu obavy z počasí a natáčení v říjnu, ale ty se nakonec naštěstí nenaplnily.

Seriálem poodkrýváte pokličku vyjednávání, jehož pomocí se dostávají domů lidé držení v zahraničí. Jak dalece je to odpovídající realitě?

Jak co. Vycházeli jsme z obecně známých skutečností, také z toho, co zná scenárista Jaroslav Kmenta, bývalí pracovníci našich tajných služeb, diplomaté…

Takže si myslím, že základní obrysy té rovnice jsou správně. Její jednotlivá písmenka, například kdo se jak jmenoval a kdo jak vypadal či kolik za to dostal, to je něco, co je spíš na světské spravedlnosti, aby identifikovala a soudila, než aby to řešil fikční seriál.

Takže umělecká licence?

Tak. Rešeršovali jsme, inspirovali se někdy víc, někdy míň, ale abychom ukazovali na konkrétní lidi, že něco zavinili, od toho tu nejsme. A dělat jsme to nikdy ani nechtěli.

Co jsme nejvíc někdy ohýbali a ani po tom moc nepátrali, jsou osudy dvou unesených dívek, protože jsme věděli, že mluvit nebudou, a také to nebylo pro naši rovnici podstatné. Ani pro fikční seriál. Není podstatné točit se na utrpení konkrétních lidí.

Jaký byl prvotní impulz k natočení seriálu?

Nápad, že uděláme něco špionážního. Jaroslav Kmenta poslal námět, kde bylo asi osm různých kauz. Vybrali jsme si ty podle nás nejvíce nosné, mediálně pokrývané a ilustrativní pro práci našich tajných služeb.

Ale zároveň jsme se opravdu snažili případy nerekonstruovat. Protože to není etické. A od špionážního seriálu divák chce, aby se autenticky chovali především špioni.

V dějové linii unesených dívek jsme se spíš zaměřili na to, jaká situace většinou bývá. Co v dlouhém zajetí lidé dělají.

Studovali jsme třeba dánské kauzy a filmy o nich, polské… a další případy unesených Evropanů. A snažili jsme se z těch poznatků vydestilovat nějakou tresť. Autentickou, ale ne dokumentární.

A také ukázat, jak jedná policie a vládní činitelé?

No nemyslím si, že bychom prozrazovali nějaké velké tajemství, když řekneme, že s teroristy vyjednávají skoro všechny vlády světa. Ty případy jsou popsané. Koneckonců na některé koukáme v současné době v přímém přenosu.

Chtěli jsme hodně věrně zobrazit to, co budou dělat naše hlavní postavy, tedy pracovníci civilní rozvědky. A to docela dobře zná Jarda Kmenta a konzultanti, kteří odvedli práci, jak nejlépe mohli.

„Mohli“ je tu to klíčové slovo. Přestože mnozí z nich už v tajných službách roky nepracují, stále jsou vázáni mlčenlivostí a je jejich osobní ctí neprozrazovat něco, co by tajným službám mohlo zkomplikovat práci.

Má být seriál jakýmsi ubezpečením? V jeho úvodu běží: Dostaneme tě domů. Ať jsi kdekoliv.

Nejen velké státy mají schopné tajné služby, které dovedou někdy až zázraky. I naše malá země má takové lidi. Nevypadají jako James Bond nebo Jason Bourne, nemají dva metry, sto kilo svalů a dvě stě kilo nábojů. Zbraň je pro ně to poslední, po čem by chtěli sáhnout.

Oni mají být nenápadní a znalí věci, takže jejich zbraní jsou znalosti, výřečnost a kontakty. Leckdy to jsou lidé, který mají čtyři vysoké školy. Přišlo mi fajn, že jsme našli české hrdiny, kteří tady jsou.

České nenápadné hrdiny nebo hrdinky v utajení?

Ano a nikdo je nikdy nepochválí. Protože součástí jejich úspěšné mise je i to, že se o jejich práci nikdo nikdy nedozví. A žádný kredit za ni nikdy nedostanou. Tak aspoň v našem seriálu trochu ano.

Počítáte s tím, že seriál zůstane u šesti dílů, nebo už máte v hlavě pokračování?

V hlavě je, záleží na sledovanosti. Když se budou lidé na Extraktory hodně koukat, tak máme rozpracované nápady na jejich druhou sérii.

Co máte v plánu na Voyo dál?

Mám před sebou jeden mystery seriál, jednu kriminálku a jednu produkčně hodně těžkou věc, o té ještě nechci mluvit do detailu, ale vypadá to, že budu potřebovat sehnat zahraničního koproducenta, abychom ji dali dohromady. To je teď taková moje mise.

Mám pocit, že Voyo dělá některé věci tak dobré, že už snesou srovnání s evropskou tvorbou, která se prodává a cestuje po světě. Takže myslím, že bychom s některými projekty mohli vykročit i za hranice.

Může se vám hodit na Firmy.cz: VOYO