Článek
Jako prezidentka Českého střediska mezinárodní organizace amatérského divadla AITA/IATA a donedávna prezidentka Středoevropské sekce AITA/IATA má i velký přehled o tom, jak funguje amatérské divadlo v zahraničí.
Vzpomenete si, kdy jste přijela na Jiráskův Hronov poprvé?
Poprvé to bylo v roce 1977. Byla jsem redaktorkou časopisu Zájmová umělecká činnost a poslali mě, abych napsala o Hronově článek. Přijela jsem už v předvečer festivalu a naprosto mě vyděsil pochodňový průvod a Oheň přátelství, kterým dodnes některý z místních souborů otevírá festivalové dění.
Protože jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala kromě literatury a estetiky i dějepis, připomnělo mi to úplně jiný, pro mě velmi nečeský a nechvalný historický kontext. Takže to nebyl moc příjemný začátek. Od roku 1987 jsem jezdila na festival pravidelně a nevynechala jediný ročník.
Při slavnostním zahájení jste připomněla předlistopadovou éru festivalu, kdy amatérské divadlo do značné míry suplovalo roli profesionálních scén, zejména v míře občanské angažovanosti a kritičnosti vůči režimu.
Amatérské divadlo bylo v té totalitní nesvobodě relativně svobodné. Ne že by neprocházelo ideologickým schvalovacím řízením, ale tím, že se uchylovalo k obrazivým divadelním prostředkům, tak ti, kteří je schvalovali, je velmi často nepřečetli. V osmdesátých letech minulého století, podobně jako za národního obrození, plnilo amatérské divadlo politickou funkci, což je fakt, s nímž se v téhle míře v dějinách žádného jiného národa nesetkáte. V amatérském divadle přetrvává potřeba silné výpovědi.
V osmdesátých letech jsme na Hronově vídali představení, jež právě tím daleko předčila profesionální divadla. A vytvořili je mladí lidé, kteří se poté stali osobnostmi formujícími profesionální divadlo. Byli to Petr Lébl, Jan Antonín Pitínský, Petr Kracik a další. Ke kultivaci talentů docházelo od počátku osmdesátých let i na režisérských kurzech v Dřevíči, které vedli renomovaní režiséři Jiří Fréhar, Karel Kříž, Miroslav Krobot a Ivan Rajmont.
Lenka Lázňovská
Tím se dostáváme k dalšímu specifiku Jiráskova Hronova a tou je výchovná činnost.
Ta je jeho velkou devízou. Od počátku se dařilo získávat kvalitní lektory z řad profesionálních divadelníků, kteří na akci jezdili a jezdí stále, ne kvůli honoráři, ale z nadšení pro divadlo a práci s amatéry. A platí to i o obsazení Problémového klubu, v němž inscenace rozebíraly osobnosti divadelní teorie i praxe, jakým i jsou Jan Císař, Vladimír Štefko, Ján Zavarský, Jakub Korčák a další.
Když se v Hronově v roce 1985 ustavil na popud Jany Paterové takzvaný studijní program, byl to tah, který výrazně přispěl k atraktivitě a smyslu festivalu. A na rozdíl od hlavního programu, jenž podléhal ideologickému schválení, tato část probíhala svobodněji. Zahrnovala vybrané inscenace z dalších celostátních přehlídek.
Máte přehled o zahraničních festivalech amatérského divadla. V čem je Hronov jedinečný?
Je to festival s nejdelší kontinuální tradicí u nás a jeden z nejstarších ve světě. To, že se koná nepřetržitě od roku 1931, je ojedinělá záležitost. Delší historii má jen Scénická žatva ve slovenském Martině, ale tam do ní počítají i ročníky soutěží ochotnického divadla, nikoli samotného festivalu, který se navíc stěhoval z místa na místo.
Kdybychom započítali první přehlídku českého ochotnického divadla z roku 1921 na pražském Žofíně, byla by i naše historie o deset let starší. Ale Hronov to nemá zapotřebí. To, že za rok vstoupí do devadesátého ročníku, je fantastické.
Druhá jedinečnost spočívá ve způsobu výběru představení, která procházejí řadou regionálních a zejména celostátních druhových přehlídek. Týdenní program Jiráskova Hronova tedy představuje opravdu špičku ledovce amatérského divadla. A třetí je rozsah vzdělávacího programu, který je zdrojem obdivu i závisti zahraničních návštěvníků. Všechny tyto skutečnosti se podepsaly na tom, že Jiráskův Hronov získal před třemi lety na světovém festivalu v Monaku cenu za přínos k rozvoji světového amatérského divadla. Tuto cenu udělila organizace AITA/IATA pouze sedmi festivalům z celého světa.
Je domácí amatérské divadlo ve srovnání s jinými zeměmi svým rozsahem výjimečné?
Jednoznačně. Uvedu příklad: Slovinsko je poměrně malá, ale kulturně bohatá země s velkou tradicí sborového zpěvu, takže je tam na tři tisíce sborů, ale jen sedmdesát divadelních souborů. U nás odhadujeme počet amatérských divadelních souborů na tři tisíce. Takže vybrat z tohoto podhoubí týdenní program na Jiráskův Hronov není opravdu snadné.
Je tento rozsah i důvodem omezení mezinárodní účasti?
Jistě. Nebyl by problém získat na Hronov kvalitní zahraniční soubory, ale má to dvě bariéry. Jedna je finanční, druhou tvoří prostor pro prezentaci domácích souborů. Ale já si myslím, že čas většího otevření se kontaktu se světem pro tento festival ještě přijde.
Není v tom případě luxusem zvát na Hronov domácí profesionální soubory?
To je otázka. Jednak tyto soubory hrají v doprovodném programu, takže neberou prostor amatérům, jednak jsou to divadla, která je mohou svým způsobem výpovědi inspirovat. Na Jiráskův Hronov se nezvou komerční představení, ale soubory typu studiových scén, které navíc často z amatérského divadla vyšly.
Představení se hrají na šesti scénách. Postrádáte přesto nějaký typ prostoru?
Chybí scéna typu black box, umožňující variabilitu prostoru s technickým vybavením. Je tu tradiční kukátkové Jiráskovo divadlo, společenský Sál Josefa Čapka, který ale slouží právě tak plesové sezóně, Sokolovna a další. Ve velké většině to nejsou specializované divadelní prostory. To je však problém Hronova, který se jednou do roka promění v divadelní centrum, ale po zbylých jednapadesát týdnů podobné prostory nevyužije, stejně jako ubytovací kapacity.
Představení prezentovaná na Jiráskově Hronově znáte z předchozích přehlídek. Dokážete si je přesto užít i na festivalu?
Dokážu, protože specifika amatérského divadla spočívají v jeho proměnlivosti v čase a místě. A to už nemluvím o tom, že se často mění i obsazení, protože amatérské divadlo dělají lidé ve volném čase, vytížení ve svých profesích. Takže jsem zvědavá na každou novou podobu představení, zda drží pohromadě a jestli se mi bude líbit i podruhé nebo potřetí. A musím říct, že většinou jsem překvapená. Někdy příjemně, někdy méně, ale vždycky to stojí za to.
Tím, že se pohybuji v různých porotách, jsem zvyklá se na divadlo dívat kritičtěji než běžný divák. Ale když z jeviště proudí skutečná emoce a zaujetí, tak mě představení samozřejmě osloví. A musím říct, že amatérské divadlo mi v tomto směru přináší větší zážitky než třeba pražská profesionální scéna. Takže termín amatérské nebo ochotnické divadlo pro mě nikdy neměl a nemá pejorativní nádech. Je to divadlo hrané z pocitu zaujetí a radosti.