Článek
Jaký je to pocit, stát na pódiu sama s kytarou?
Hodně dobrodružný a někdy fakt silný. Ale je to také křehké. Jsou místa, kdy si říkám, co tady vlastně dělám. Důležité je prostředí. Mám ráda menší místa s lidmi, kteří akustickou hudbu kvitují. Ale tohle pole je pro mě ještě objevováním a zkoumáním teritoria. Už se mi stýská po hraní s mými muzikanty, po těch jejich schopnostech, které já nemám.
Vybíráš si třeba někoho z publika a pro něj ten večer jakoby zpíváš?
Jak kdy. Záleží na momentálním pocitu. Někdy mám tu drzost se na někoho napojit a posílat do něj vědomě tu sílu. Já ale potřebuju mít spíš zavřený oči, abych se neztratila v pohledech. Jsem emotivní člověk, často pochybuju o tom, co dělám, takže se mi tento moment nevyhne ani na pódiu.
Vnímáš při hraní, jak je publikum naladěno?
To poznáš tak ze sedmdesáti procent. Ale je to obtížné takto říct. Pocity muzikanta můžou být na pódiu zavádějící. A hudba, kterou dělám, není typická pro bouřlivé reakce publika. U některých písní však vytuším, že na lidi působí víc.
Třeba když jezdíme s Xavierem Baumaxou a pantomimickým duem TanteHorse s projektem Silent Love, tak je cítit rozdíl v reakcích publika. Někde jsou lidi upjatější a neumějí na některé situace reagovat. Je příjemné, když osazenstvo sálu dokáže poznat nadsázku nebo vtip.
Býváš po koncertech energeticky vyčerpaná?
Myslím, že nebývám. Pokud mě něco vyčerpá, tak je to má vlastní nedisciplinovanost. Jestliže jezdíš hodně koncertů, musíš na sebe být přísný. Když nejsem úplně ve formě, cítím to na svém výkonu a nejsem sama se sebou spokojená. Jestli to poznají i lidi, opravdu nevím. Ale je to dost pravděpodobné.
Je pro tebe důležité, aby fanoušci chápali tvé skladby jako ty?
Předpokládám, že na koncerty chodí lidé, kterým je příjemný můj svět a působí na ně. Pokud by u mě nenašli něco, co je zaujme, nepřišli by. Když si v písničkách najdou i své vlastní příběhy, je to v naprostém pořádku.
Spolupracuješ s mnoha interprety. Podle čeho si vybíráš, s kým budeš něco dělat?
Potkávám se s lidmi, které obdivuju, fascinují mě schopnostmi, které já třeba nemám. A když jsme si sympatičtí, chceme spolu na něčem dělat. Tak vzniká většina mých spoluprací na něčem.
Je pro tebe těžké adaptovat se na ten který hudební styl?
Já hudbu takhle neposuzuju. V poslední době jezdím často jen s kytarou a připojuji se ke spřízněným duším. Hledám pouze nějakou formu, nějakou cestu k novému vyjádření. Tak jsem trávila tohle jaro. Své skladby stavím na prožitcích a emocích.
Jak na tebe reaguje publikum interpretů, u kterých hostuješ?
To je docela zajímavé. Například na turné Michala Hrůzy jsem si vždy odehrála svůj set sama a pak něco málo i s kapelou. Některé Michalovy ultrafanynky v prvních řadách mě asi moc nemusely. „Jé, ta má depresivní texty, už by mohla skončit,“ křičely. Beru to jako otužovnu ducha.
Jak si hlídáš, aby ses ve všech těch projektech nerozmělnila?
Vlastně ani nevím. Může se to stát, protože je těžké si tohle objektivně uhlídat. Na druhou stranu, doba se změnila a já už jsem zkušenější. Je pro mě velmi důležité vzít si kytaru a jet si někam zahrát.
Pracuješ při tom na nové desce?
Dá se říct. Připravuju si doma své kuchyňské demáče a nahrávám si a zaznamenávám, co mě napadá. Teď hledám cestu, jak to celé zrealizovat a začínám zkoušet s muzikanty.
Dostala jsi nějaké hudební ceny. Myslíš, že tyto ankety mají smysl?
Těžká otázka. Svět je takový, že potřebuje populární hudbu, a z té se stal byznys, zboží. Protiváhou jsou věční hledači a fajnšmekři, kteří jdou proti hlavnímu proudu. Mezi těmito světy je pak úzká ulička, ve které se pohybují někteří muzikanti z obou světů. Já bych chtěla zůstat mezi nimi.
Bereš tedy popularitu jako něco, co k hudební scéně patří?
Mně to zas až tak nevadí. Každý si může stanovit hranici, která je mu únosná. Jakmile rozpoznám druh nějaké manipulace a začínám se cítit jako ovce, tak to neakceptuju. Na druhou stranu, hudebník popularitu potřebuje. Vážím si toho, že mám nějaké jméno, a jak s ním naložím, to už je jenom na mně.
