Článek
Na scéně jste od začátku devadesátých let. Prošla jste skupinami Sluníčko, Pusa, nahrála jste vlastní sólové desky. Je pro vás Baromantika umělecky nejdůležitější?
Určitě. Klíčových momentů ale bylo v mé historii víc. Projektu Baromantika předcházelo například tvůrčí sdílení se skupinou Eternal Seekers. Byl to pro mě osobně nový způsob práce a vyšší úroveň hudební i psychologické spolupráce. V Baromantice je to trochu jiné, ale dost podobné.
Jaká byla cesta od rockových písniček ve Sluníčku po pocitové skladby na Baromantice?
Řekla bych, že jsem postupně takříkajíc rozbíjela ohraničení písňových forem. Dospěla jsem pod vlivem některých zásadních hudebních setkání k poznání, že emoce v hudbě i textu jsou moc široké na to, aby se daly napsat do jedné písničky a textu. Lze s nimi nakládat mnoha způsoby. Baromantika například zachází až k filmovým a scénickým podobám hudby. Dává to větší možnosti vyjádření emocí. To mě na hudbě zajímá. Emoce totiž lze vyjádřit i bez použití slov, která by je popisovala.
Přemýšlela jste takhle o hudbě i v minulosti?
Asi ne, i když si myslím, že určitá ingredience toho tam vždycky byla. Tehdy jsem to spíš nazývala melancholií.
Často jsem si říkala, že nejsem dobrá sólová zpěvačka, protože mě nejvíc naplňovalo hrát si s barvou hlasu jako s nástrojem nebo vokály. Má představa o sólovém zpěvákovi byla, že je krásně oblečený, reprezentativní a velmi sebevědomý před publikem. Ta představa se ale časem změnila. Dnes je pro mě autentičnost přenosu písní důležitější, než být prototypem tradičního sólového zpěváka.
Pouštím do světa text jen v tu chvíli, má-li pro mě hluboký smysl
Máte ráda více druhů emocí v jedné písni?
Nemusí to být v jedné písničce, ale baví mě ty takzvané průlety světy. Když umělec setrvává v jedné emoci příliš dlouho, tak otupí. Emoce se zvýrazňují tím, že se střídají. Přijde mi to na hudbě vzrušující a mám to ráda i v muzice, kterou poslouchám.
Je snadné předávat emoce publiku?
Jak kdy. Po letech v hudbě si díky blízkým spolupracovníkům uvědomuju, jak důležité jsou aranže. Je to konstrukce skladby, která umožňuje přenášet ji celkem spolehlivě k posluchačům. Když nedrží pohromadě, může skladba rozbřednout, obzvlášť nemá-li dotaženou myšlenku či obsah. Tato kombinace je pro zpěváka dobrá třeba proto, že když při vystoupení vyjede z koleje, protože má v hlavě nějaké psycho nebo se emočně dostane jinam, hodí ho zpátky.
Věřím, že naši posluchači tu hudbu chápou. Ale zrovna nedávno mi má kolegyně Beata Hlavenková řekla, že se jí už několik lidí přiznalo, že mým textům nerozumí.
Co vy na to?
Je to názor, beru ho. Nejsem básník, jenž umí geniálně popsat příběhy, které se v něm dějí. Jsem spíš intuitivní textařka. Pouštím do světa text jen v tu chvíli, má-li pro mě hluboký smysl. A vlastně je mi jedno, že mu někteří lidé nerozumějí. Já vím, o čem je, a jdu s kůží na trh. Je to pro mě svým způsobem psychoterapie. Ale aby nevzniklo nedorozumění, mluvím v tomto případě o textech, které píšu já sama.
Chystáte už nové řadové album?
Nebude to řadové album Lenky Dusilové, ale spoluautorské album kapely Baromantika. Chtěli bychom je vydat příští rok. Nebudeme se držet koncepce prvního alba, která vychází z dlouhodobého sbírání nápadů a mého autorského zrání. Tentokrát to bude skupinové dílo, protože nápady nosíme všichni. Víme, že mezi námi dobře funguje tvůrčí energie.