Článek
Narodila jste se v Kanadě, kde žijí i vaši rodiče, ale vy bydlíte v USA. Jaký pas máte a jak jste přišla ke svému slovanskému jménu?
Mám oba pasy, kanadský i americký, což je přednost, protože mohu používat právě ten, který mi víc v dané chvíli vyhovuje. V současnosti spíše používám kanadský. A ke svému jménu jsem přišla díky otci a jeho polským předkům. Já už ale polsky nemluvím.
Jak stíháte mít malé dítě a koncertovat po světě? Cestuje s vámi?
Nechávám ho raději doma, protože ho nechci připravit o dětský svět. Ale to mohu jen díky mé matce a chůvě, které se o něho v New Yorku, kde bydlím, starají. Jsem šťastná, že jsem matkou - obohatilo to celý můj život i přístup k hudbě. A při plánování koncertů se snažím vše skloubit tak, abych byla často doma a svého chlapce viděla.
Ve vašem repertoáru zcela převládají skladatelé 20. století. Co vás láká na takové hudbě a jaký je váš přístup k jazzu a crossoveru?
U Bartóka i dalších autorů obdivuji, že ve svých skladbách zdůrazňují rytmus. Dávají také interpretovi určitou svobodu při provedení jejich děl, což ale musí být založeno na dostatečné technice. Jazz mě velice přitahuje a poslouchám ráda Milese Davise, Johna Coltranea či Sarah Vaughanovou. Sama ale jazz nehraji. Při crossoveru si musí interpret dávat pozor, aby neskouzl do podbízivosti, což se často děje.
Co připravuje nyní a setkala jste se někdy s českými dirigenty či interprety?
V Londýně jsem dokončila projekt natáčení děl Johna Adamse - pro firmu None Such jsem nahrála jeho skladbu Road Movies. Nyní připravuji podobný projekt z děl současného anglického skladatele a dirigenta Olivera Khussena. Z českých hudebníků jsem kromě loňského koncertu s FOK hrála před lety ve Vídni pod Zdeňkem Mácalem Glazunovův Houslový koncert a dvakrát Bartóka s Liborem Peškem v Nizozemsku a Liverpoolu.