Hlavní obsah

Laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého: Nechtěli jsme vystavovat gesto

Právo, Kateřina Farná

Laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého, významného ocenění pro umělce do 35 let, se stali Vasil Artamonov (1980) a Alexej Klyuykov (1983). Narodili se v Rusku, od dětství ale žijí v České republice. V pražském Centru současného umění DOX prezentují objekty nalezené v někdejší ocelárně Poldi Kladno – jsou to modely na odlévání forem kovových částí strojů, které ležely léta pod širým nebem.

Foto: Kateřina Farná, Právo

Laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého: Vasil Artamonov (vpravo) a Alexey Klyuykov.

Článek

Jaká je hlavní myšlenka vaší instalace?

Artamonov: Nejsem si zcela jistý, zda jsem schopen ji blíž popsat.

Klyuykov: Jsou to prostě zajímavé objekty. Náš kamarád, který se před lety do Poldovky dostal, nám poradil, ať se na ně jdeme podívat. Původně jsme totiž chtěli pracovat se dřevem. A vzhledem k tomu, že jsou v těch věcech už informace obsaženy, rozhodli jsme se, že s nimi naložíme pouze esteticky.

Artamonov: Kontext Poldovky, jejíž příběh je v českém prostředí dost zásadní, se hodil. Odpovídá obvyklým motivům a pointám, které se snažíme do svých děl dávat. Těžko se o tom mluví, když jde o vizuální věc.

Foto: Archiv, Právo

Instalace Vasila Artamonova (1980) a Alexeje Klyuykova (1983) v pražském DOX.

Říkáte, že není třeba slov. Vyznáváte filozofii, že by umělecké dílo mělo mluvit samo za sebe?

Artamonov: Myslím si, že se často slovy zakrývá něco, co tam není. My tím reagujeme na český kontext, na to, co zažíváme během uměleckého provozu.

Klyuykov: Nestavíme to tak, že si řekneme, o čem bychom mohli dělat výstavu. Většinou to dopadne tak, že cosi podvědomě funguje a už je těžší do toho nějaká slova dosadit.

Porota ocenila váš inspirativní přístup k odkazu modernismu a postindustriální kultuře. Chtěli jsme poukázat i na novodobou českou historii?

Artamonov: Pojmy nejsou důležité, důležité je, jak s nimi pracujeme, a to se dá v těch věcech vidět. Kdyby to šlo slovně formulovat, není potřeba se na to koukat. A kdybychom měli instalaci vysvětlovat, museli bychom převyprávět celý příběh – co je Poldovka, jakým způsobem skončila apod. To všechno v těch shnilých dřevech je. Jsou to monumenty, něco jako Stonehenge.

Klyuykov: Pro mě je to design našeho myšlení, vytváříme prostředí, které je hodně pocitové. Řekl bych, že ta instalace působí až fyzicky.

Mezi těmi, jak říkáte, shnilými vysokými dřevy se zvláštní barevnou patinou jsem se necítila dobře. Spíš stísněně, jako v ponurém sci-fifilmu.

Artamonov: Ano, vypadá to jako nějaký rozpadlý futuristický design. I tenhle motiv tam zaznívá, protože představy o budoucnosti i minulosti jsou pro nás silným tématem. A navíc, už dlouho děláme výstavy stylem, že je přehlcujeme.

Klyuykov: Je to kus historie, ale nevypadá tak. Těžko se definuje, co to je. Vypadá to spíš jako kov než dřevo, ty věci mají zvláštní tvar i barevnost a hodně fungují na individuální úrovni. Počítali jsme s tím, že tahle instalace bude vnímána na hraně, že nebude jasné, zda jsme objekty vyrobili my, nebo ne.

Foto: Kamaryt Michal, ČTK

Vítězové 21. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého Vasil Artamonov (vlevo) a Alexej Klyuykov.

Objekty jste doplnili malbami a projekcemi. Proč?

Artamonov: Často dáváme na výstavy starší díla, příjemně tak navážeme na ty předchozí. Naše práce je proces, proud myšlení – nic hermeticky uzavřeného.

Klyuykov: Nechtěli jsme vystavovat gesto v tom smyslu, že přesuneme nějaké neumělecké části dřeva do galerie. I z toho důvodu jsme je chtěli doplnit něčím dalším.

Spolupracujete od roku 2005. Jak vypadá váš tvůrčí proces?

Artamonov: Máme jedno pravidlo – na určité věci se musíme shodnout oba, vyargumentujeme si to a dojdeme k závěru.

Žádné třecí plochy?

Artamonov: Máme nějaké třecí plochy? Ani nevím. Naopak je problém, že se otřely. Dříve jsme měli více nepochopení, a to bylo taky produktivní.

Výstava v pražském DOX

Expozice finalistů i laureátů minulých ročníků udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého jsou k vidění do 17. ledna.

Klyuykov: Byl jsem tehdy mladší, studoval v prváku a u Jiřího Davida v ateliéru se hodně tlačilo na to, proč něco děláte tak, a ne jinak. My jsme začali spolupracovat kvůli větší jistotě v těch věcech.

Související články

Knížák průvodcem v Národní galerii

Ve čtvrtek v podvečer se generální ředitel Národní galerie Milan Knížák objevil v roli průvodce na výstavě Monet–Warhol, která ve Veletržním paláci v Praze...

Výběr článků

Načítám