Laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého: Nechtěli jsme vystavovat gesto

Artamonov: Nejsem si zcela jistý, zda jsem schopen ji blíž popsat.

Klyuykov: Jsou to prostě zajímavé objekty. Náš kamarád, který se před lety do Poldovky dostal, nám poradil, ať se na ně jdeme podívat. Původně jsme totiž chtěli pracovat se dřevem. A vzhledem k tomu, že jsou v těch věcech už informace obsaženy, rozhodli jsme se, že s nimi naložíme pouze esteticky.

Artamonov: Kontext Poldovky, jejíž příběh je v českém prostředí dost zásadní, se hodil. Odpovídá obvyklým motivům a pointám, které se snažíme do svých děl dávat. Těžko se o tom mluví, když jde o vizuální věc.

Artamonov: Myslím si, že se často slovy zakrývá něco, co tam není. My tím reagujeme na český kontext, na to, co zažíváme během uměleckého provozu.

Klyuykov: Nestavíme to tak, že si řekneme, o čem bychom mohli dělat výstavu. Většinou to dopadne tak, že cosi podvědomě funguje a už je těžší do toho nějaká slova dosadit.

Artamonov: Pojmy nejsou důležité, důležité je, jak s nimi pracujeme, a to se dá v těch věcech vidět. Kdyby to šlo slovně formulovat, není potřeba se na to koukat. A kdybychom měli instalaci vysvětlovat, museli bychom převyprávět celý příběh – co je Poldovka, jakým způsobem skončila apod. To všechno v těch shnilých dřevech je. Jsou to monumenty, něco jako Stonehenge.

Klyuykov: Pro mě je to design našeho myšlení, vytváříme prostředí, které je hodně pocitové. Řekl bych, že ta instalace působí až fyzicky.

Artamonov: Ano, vypadá to jako nějaký rozpadlý futuristický design. I tenhle motiv tam zaznívá, protože představy o budoucnosti i minulosti jsou pro nás silným tématem. A navíc, už dlouho děláme výstavy stylem, že je přehlcujeme.

Klyuykov: Je to kus historie, ale nevypadá tak. Těžko se definuje, co to je. Vypadá to spíš jako kov než dřevo, ty věci mají zvláštní tvar i barevnost a hodně fungují na individuální úrovni. Počítali jsme s tím, že tahle instalace bude vnímána na hraně, že nebude jasné, zda jsme objekty vyrobili my, nebo ne.

Artamonov: Často dáváme na výstavy starší díla, příjemně tak navážeme na ty předchozí. Naše práce je proces, proud myšlení – nic hermeticky uzavřeného.

Klyuykov: Nechtěli jsme vystavovat gesto v tom smyslu, že přesuneme nějaké neumělecké části dřeva do galerie. I z toho důvodu jsme je chtěli doplnit něčím dalším.

Artamonov: Máme jedno pravidlo – na určité věci se musíme shodnout oba, vyargumentujeme si to a dojdeme k závěru.

Artamonov: Máme nějaké třecí plochy? Ani nevím. Naopak je problém, že se otřely. Dříve jsme měli více nepochopení, a to bylo taky produktivní.

Klyuykov: Byl jsem tehdy mladší, studoval v prváku a u Jiřího Davida v ateliéru se hodně tlačilo na to, proč něco děláte tak, a ne jinak. My jsme začali spolupracovat kvůli větší jistotě v těch věcech.