Článek
Jak byste charakterizoval svoji práci, s níž jste získal první místo a stal jste se laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2004?
Několik obrazů z expozice české avantgardy v brněnském Pražákově paláci jsem přikryl hliníkovými krabicemi. Jejich přední strana je prořezána textem. Obraz klasika je možné vidět pouze periferně skrze text. Text sám je mojí kritikou modernismu, vycházející vždy z konkrétního díla. V současné době se ve své práci zabýván otázkou jazyka a vnímání. Proto jsem zvolil princip vidění umění skrze můj text.
Co k tomu bylo hlavním podnětem?
Nechápu minulost jako historii, ale jako výzvu k interpretaci. Někdy historie může být pro nás důležitější než budoucnost. Pracují s ní jako s živým odkazem.
Jak váš nápad přijali pracovníci Moravské galerie?
Vyšli mi vstříc, fandili mi. Chápou to i jako oživení expozice.
Myslíte, že byste takovou výstavu mohl zopakovat v pražské Národní galerii?
V současné situaci ne.
A důvodem je generální ředitel Milan Knížák?
Nechci to personifikovat, ale jeho působení tam není šťastné.
Jaký je váš vztah k české předválečné avantgardě?
Není to otázka sympatií. Je to prostě nepřehlédnutelná věc, důležitá etapa v umění a je nutné k ní přistupovat otevřeně.
Narodil jste se v Bratislavě, ale žijete v Praze.
Jsem v Čechách od dětství. Rodiče tu studovali film. Ze Slovenska mi zbyl jen trochu jiný přízvuk.
Co soudíte o postavení a perspektivách současného mladého českého umělce?
Nefungují tady kulturní a nadační instituce, jak by měly. Moc příležitostí není. Po třech či čtyřech letech běhání a shánění prostředků prostě ztratíte energii. Někteří tak úplně vyhoří. Navíc v Čechách je výtvarné umění velmi přehlížené.
Jak to myslíte?
Jde o obecné naladění společnosti. Ale třeba i pohled architektů nebo hudebníků na výtvarné umění je prachbídný a zamrznul někde v zatuchlinách 80. let. A když divák přijde na výstavu současného umění s představou, že to umění má vypadat trochu jinak, tak z toho logicky vzniká nedorozumění.
Uživíte se uměním?
Porotkyně Jetelová o Mančuškovi
Měla jste na hlavní cenu jiného favorita než Jána Mančušku?
To se nedá říci. V rámci mezinárodní poroty jsme hodně diskutovali o tom, co je nové a důležité. Ne všichni chápali zdejší kontext. Vezměte si pojem šestsettrojka. Pro cizince je to prostě auto, pro nás, kteří jsme tu zažili komunistickou minulost, to má úplně jinou souvislost. Hledali jsme to, co má cenu pro zdejší lokalitu a co ji současně významem překračuje. Všichni finalisté byli skvělí.
Učíte na Umělecké akademii v Düsseldorfu. Přemýšlí mladí Němci jinak než čeští výtvarníci?
Ano, přemýšlí jinak. Musí, protože žijí v jiných souvislostech. V Čechách zjevně nastupuje nová výtvarná generace, kterou intenzivně zajímá, kde žije a reaguje na to. Takže aktualita se stala cenným a novým přínosem. A jsem ráda, že se tu nepoužívá klišé přicházející z jiných zemí.
Mám to štěstí, že mě zastupuje americká Andrew Kreps Gallery. Byl jsem na tvůrčím pobytu v USA společně s třiceti výtvarníky a jedna z kurátorek si mě vybrala a našla mi kontakt na galerii. Nabídli mi samostatnou výstavu v New Yorku, což je událost skoro z říše snů, protože tam si něco podobného umělec vydobývá dlouhým kontaktem s galeristou.