Článek
Jakoby vše začínalo smrtí hrdiny protinacistického odboje, později velvyslance USA v Indii Maximiliana Ophulse před domem jeho dcery Kašmíry Ophulsové v takřka současném Los Angeles. Vlastně vraždou, která přece nemůže mít jiný než politický podtext.
Ophuls byl znalec nejen muslimského světa, především zemí a hnutí, které v Americe vidí největšího nepřítele lidstva. Jenže pravda bývá daleko prostší, možná i to je jeden z důvodů, proč se Rushdie rozhodl věnovat kouzlo svého vyprávění právě tomuto tématu.
Když před ním zatančila, uvědomil si, že je americký velvyslanec, vrací se autor do chvil, kdy hrdina odboje usedl v Indii do křesla symbolizující velkou moc. V tom okamžiku se ale pro Ophulse a půvabnou kašmírskou ženu stalo křeslo jen chvilkovým jevištěm začínajícího dramatu. „Jsem jeden ze Židů, kteří přežili,“ blesklo mu znovu hlavou. „Když před ním zahoupala boky, pomyslel si: A taky jsem ženatý. Když jimi zahoupala znovu, myslet přestal.“
Někdy se život zdá jednoduchý. V okamžiku, kdy pochodoval generál de Gaulle osvobozenou Paříží, rozhodla se jistá Margaret Rhodesová vzít si Ophulse za manžela. I stalo se. Uplynulo však jedenadvacet let a na scéně se objevila další sebevědomá žena, možná ne tak pragmatická, ale o nic méně cílevědomá. A Rushdie jde s ní zpět k jejím rodičům a prarodičům, ke kouzlům spojeným se světem na pomezí nejvyššího pohoří světa Himálaje. A snad právě toto prostředí láká mocné, aby se stali ještě mocnějšími, kdoví?
„Nevstupuj do tohoto labyrintu jako prosebník,“ říká už poučený Ophuls. „Přijď s masem a mečem. Dej prvnímu strážci maso, po kterém baží, protože je věčně hladový, a až bude jíst, tak mu sekni hlavu: fik! Pak nabídni useknutou hlavu strážci v další komnatě… Poslednímu muži, poté co svolí ke splnění tvých požadavků, ale hlavu setnout nesmíš…“ Moc je boj, i svoboda je boj. A vše se zdá být dovoleno.
Lidstvo spojuje v jeden celek
Rushdie, narozený 19. června 1947 v Bombaji, s prožitky a dospíváním z Británie, dokáže spojit dějinné osudy Asie a Evropy i Ameriky, kde žije od doby, co se ho muslimští fundamentalisté rozhodli zabít. Vypráví další příběhy spojující lidstvo v jeden celek, zároveň pokládá čtenáři i kritikům otázku: který má největší kouzlo? V čem vůbec spočívá krása literatury?
Není to v tématu. Nakonec i v románu Maurův poslední vzdech (česky 1997) se vrátil do okamžiků objevení Indie – tedy chvil, kdy ji objevila Evropa. Sága čtyř generací národnostního koktejlu lidí tvořících páteř i tělo Indie sledovala v jednom širokém mnohovrstevnatém záběru vonícím exotikou a čpícím kořením vzájemné lásky a nenávisti, obchodní úspěchy hrdinů, jejich parazitující nečinnost i touhu pomoci druhým k důstojnému životu prosazujícímu osobnost každého z nich.
Letos milovníci Bookerovy ceny zvolili nejlepší knihou posledního čtyřicetiletí román Děti půlnoci. Vyprávění o dvojčatech, jejichž osud vypověděl o dějinách Indie (1981, česky 1995). Mám rád i povídky Východ, Západ, v nichž ukryl kouzlo literární portrétní fotografie. Je to snad ve vyváženosti barev kreslících tvář hrdinů? Ve spádu děje? I při nejlepším úmyslu se podobný zázrak znovu konat nemusí. Klaun Šalimar nenudí, ale zároveň tolik neokouzluje jedinečnou směsí kultur. Ani skutečnost, že se hrdina nejmenuje Šalimar, nevyvolává tajemství jako jindy v postupně odhalovaných dějích.
Nabízí vědomí paradoxů. Američané dodávali lidem v Afghánistánu zbraně proti Rusům. A budoucí Ophulsův vrah si uvědomil: „Naše životy se opět dotýkají. Možná, že tu zbraň, kterou držím v ruce, jsi do téhle země přinesl ty. Možná ji jednoho dne pozvednu proti tobě a vystřelím. Klaun Šalimar ale věděl, že nechce velvyslance zastřelit. Zbraní jeho srdce byl vždycky nůž.“
Ztráta lidskosti bývá vyvážena bezcitným zabíjením. Ale i smrtící ruka dostává pokyn odněkud z hloubi raněné duše. Máme ale právo na život druhého jen proto, že jsme ho milovali? Že jsme milovali jeho matku?
Salman Rushdie: Klaun Šalimar
Paseka, překlad Pavel Dominik, Zuzana Mayerová, 388 stran, 389 Kč