Článek
Komedie o tom, jak se dva starší pánové, z nichž jednomu zbývá pouhý týden a druhému čtrnáct dní života, rozhodnou opustit nemocnici a dožít život „on the road“, vlastně svým tématem moc k smíchu není. A nemá ani příliš nosný příběh i situace, protože historka o tom, jak pánové hledají tatínka pro ještě nenarozené dítě náhodně potkané těhotné dívky, není nijak brilantně napsaným textem. Jenže o to ani tak nejde.
Milan Lasica a Boleslav Polívka spolu s režisérem Jurajem Nvotou vzali text pouze jako východisko k dráždivému hereckému souznění, v němž to jiskří vzájemnou inspirací a očividnou radostí ze společné přítomnosti na scéně. Textu se drží jen volně, najde se v něm místo pro jazykové hrátky se slovenským „novemberem“ a českým „listopadem“ i k poznámce, že ve vedlejších rolích se objevuje stále týž herec, výborný Martin Hofmann (stejně jako rovněž velmi dobrá Jitka Čvančarová).
S přítelem se žije i umírá líp
Explozivnější Polívka uplatňuje své živelně tělesné a povídavé herectví vedle tiššího a do sebe ponořeného Lasici, jejichž jinakost se stále více přibližuje, až splyne ve vzájemném, herecky decentně a uvěřitelně naznačeném hlubokém vztahu obou protagonistů na hranici smrti. Konec není sentimentální, spíš ústící v poznání, že s přítelem se žije i umírá líp.
Mínus 2 je inscenace, kterou lze označit oním poněkud zprofanovaným termínem herecký koncert, při němž se diváci smějí, i když jim tak trošku zatrne v kostech z pomyšlení nad konečnou stanicí.
Samuel Benchetrit: Mínus 2
Překlad: Elena Flašková, režie: Juraj Nvota, scéna a kostýmy: Mona Hafsahl, hudba: Ľubica Salamon-Čekovská. Pražská premiéra 3. 6. 2008 v Divadle Kalich