Článek
Možná už název naznačuje, že populární komik nemá ambici dělat soudce sobě ani společnosti, natož minulosti či současnosti. "Deset let jsem nesměl publikovat, měl jsem existenční starosti, takže mi není smutno," odpovídá Lasica na otázku, zda se mu nestýská po sociálních jistotách, které měli herci za "komunismu". "Princip svobodného života spočívá v tom, že se pořád musíte o něco snažit, pořád se něco učit, otáčet se, být ve střehu. Obrazně řečeno: neexistuje definitiva," dodává v úvaze na téma současnost.
Vybavuje si první setkání s Júliem Satinským na VŠMU v Bratislavě a společné vystupování, které časově předcházelo spolupráci Suchého a Šlitra, které obdivoval. Podobně i dvojici VW. "Myslím, že jsme oba čekali na to setkání. Hlavně já. Nevím, do jaké míry on, mám takové tiché podezření, že on ani moc nečekal. Julo si vystačí sám, sám by vytvořil dvojici i trojici," říká.
Lasica prochází znovu angažmá v Divadle na korze, Nové scéně, Astorce, vyznává se z pocitů při převzetí titulu zasloužilý umělec na jaře 1989, medaile Za zásluhy od Václava Havla i Pribinova kříže od prezidenta Gašparoviče. Podobně otevřený je při rekapitulaci prvního manželství se zpěvačkou a herečkou Zorou Kolínskou i s Magdou Vášaryovou, s níž má dvě dcery.
Milan Lasica: Jenže já jsem jen komik...
Přeložili Šárka a Miroslav Zelinští, Petr Tychtl
nakladatelství XYZ, 259 stran