Článek
Cenu Thálie jste v roce 1999 dostal už za roli Albína/Zazy v muzikálu Klec bláznů. Které z obou Thálií si vážíte víc?
To se těžko rozhoduje. Tehdy to bylo za konkrétní roli, teď za celoživotní mistrovství, což zní dost definitivně. Přesto doufám, že ještě velký kus pracovního života leží přede mnou.
Cena vám náleží nejen za herecké role, ale i za skvělou éru Hudebního divadla Karlín v době vašeho ředitelování. Jak se na ni ohlížíte?
Jako na kus nádherného života, kdy karlínské divadlo získalo osm Thálií. Jako první magistrátní divadlo jsme dvakrát s obrovským úspěchem absolvovali zájezd do Japonska, projeli jsme půlku západní Evropy.
Na karlínské jeviště se mi podařilo přivést osobnosti, jakými byli či jsou Lubomír Lipský, Radoslav Brzobohatý, Vladimír Brabec, Pavel Soukup, Jitka Molavcová a další, kteří byli v Karlíně šťastní a vraceli se tam jako domů. Dělali jsme dobrý herecký muzikál, kdežto dneska jsou to většinou písničkály se zpěváky pop-music, kteří mají s hereckým řemeslem problémy. Takže se přiznávám, že jsem na ta léta karlínského ředitelování docela hrdý.
Na kterou ze svých rolí vzpomínáte nejraději?
Na Albína/Zazu z Klece bláznů, na Higginse z My Fair Lady, na Horáce Vandergeldera z Hello, Dolly!, na Zvonokosy s Laďkou Kozderkovou… Ale kdybych začal vzpomínat, bylo by těch rolí víc, než se vejde do krátkého rozhovoru.
Kde vás dnes můžou diváci vidět na jevišti?
V pražském Divadle Bez zábradlí, Divadle na Fidlovačce, Divadle Kalich, donedávna jsem hrál v Divadle Hybernie. A teď začnu zkoušet novou inscenaci Feydeauova Brouka v hlavě, ale kde se bude hrát, ještě nevím.
Přiznávám se, že jsem líný zkoušet, to jsem byl vždycky, ale zároveň si nedovedu představit život bez zkoušení, to by byl začátek mého konce. Mám samozřejmě radost z dabingu nebo filmování, ale divadlo je základ a velká radost.