Ladislav Janouch: Sochařina pro mě znamená souboj s hmotou

S Galerií Kooperativy jste byl v kontaktu již dříve. Vnímáte tento výstavní prostor jinak oproti jiným?

Moc krásná otázka. Víte, když jsem přivezl prvních pár věcí, tak jsem byl zaskočený. I když jsem prostor znal, dostal jsem jakési obavy. V jiných galeriích jsem hned věděl, kam sochy rozmístím. Ale tady jsem si nebyl jistý. Začal jsem je umisťovat a představa pomalu přišla, výstava začínala mít obrys. Pomáhal mi kamarád sochař Martin Čermák, korekci dělal malíř Ivan Exner. Na této galerii je nesmírně zajímavé, že nemáte obraz celku. Galerie se vám postupně otevírá a otevírá. Ale jsem moc spokojený. Z hlediska galerie je to velkoryse pojatá výstava. Katalog k ní je krásný, Galerie Kooperativa má svého genia loci.

Jak probíhal výběr děl?

V galerii vystavuji kolem 80 prací, když počítáme i menší ve vitríně. Snažil jsem se sochy uspořádat po časové ose, ale úplně to nešlo dodržet. V prostoru se střídají díla větší s menšími. Je zde i část portrétů osob, které mám rád a jsou mi osobně blízké. Vznikla i otázka, co dát na stěny, čím sochy doplnit. A napadlo mě ukázat moje studijní kresby, jednoduché náčrty na papíře, ve zjednodušené, stylizované formě. Poznáte na nich, jak se rodí socha, jak se řeší její linie, hmota, nezbytné proporce. Přišlo mi zajímavé pozvat diváka do tohoto tvořícího kotle. Kresby jsou neučesané, vznikaly v tvůrčím procesu, ale o to jsou zajímavější.

Sochařem jste se cítil být od mládí?

Vystudoval jsem keramickou školu v Bechyni, ale sochařit jsem začínal se dřevem, protože bylo přístupné. Dřevo má svoje specifika, třeba do smrku sekat nelze. Využívá se tvrdší dřevo, z nichž nejměkčí je lípa. Je jako máslo, dobře řezatelná. Skvělý je i ořech, hruška, jilm, z něhož jsem dělal reliéf. Socha ze dřeva si sama říká o svoje vyjádření. Strom má kořen a korunu, proto dřevěná socha snese prostor, průhledy, díry, různé struktury. Dřevo dává obrovské možnosti ve vyjádření. Mám rád sochu Poslední metry, která je vysoká 1,20 metru. Líbila se i ostatním a otevřela mi jako sochaři určité možnosti.

Kdy jste začal pracovat s kamenem?

Když jsem přišel na Akademii výtvarných umění, dřevo nehrálo takovou roli. Podstatný byl samozřejmě kámen. Vzpomínám si, že jsem přes prázdniny dva měsíce sekal pětimetrovou sochu profesora Bradáče do pískovce. Pískovec je typický český kámen, má určitý charakter sekání, je měkčí, hodně práší. Používá se na velké sochy, velké zakázky. Víte, jsem takzvaný skulptivní sochař. Nezřekl jsem se sice tzv. modelování, ale ta tvrdost materiálu, kamene, mě odjakživa inspirovala a lákala.

Kámen je studený, statický a tvrdý. Jak díky sochaři oživne?

Pozorujte Michelangelovy sochy a všimnete si toho. Anatomie je tam v podstatě popřená, ale přesto socha působí živě. To je pro nás velké poučení, zjistíte, že sochařina potřebuje rozehrát hmotu do prostoru. Když totiž chcete vyjádřit pohyb, nelze člověka zobrazit tak, jaký ve skutečnosti je. Musíte použít nadsázku, cítit to drama, přehnat to. Jinak tam pohyb nedostanete.

Které sochy jsou vám blízké?

Vážím si těch prvních, určitě. Tam jsem prožíval velké emoce, které pak hned padaly dolů. Ale to umělec stále prožívá, jen se ta křivka zmírní. Víte, co je zajímavé, a odpozoroval jsem to u velkých umělců? Náboj malířů či sochařů je nejsilnější kolem 35 let, pak nastupují někdy i tvůrčí kompromisy, ale nové vzepětí přichází po šedesátce, kdy se člověk obloukem vrací k tvorbě z mládí.

Sochy nejsou obraz. Vyžadují prostor, specifické zakázky…

Ano, socha, to je velký formát a také souboj prosadit si ji, neustupovat od svého záměru. Mám rád antické motivy, třeba ztvárnění touhy člověka vzlétnout a sahat tam, kam nemůže. To je dílo Ikarus. Nebo Prometheus, co ukradl lidem oheň. Také socha Niké, co má výšku šest metrů a rozpětí křídel tři metry, váží 300 kg a je sestavena z pěti hrubých bloků, má svoji symboliku. Začínám vždy pracovat s expresivnější formou a poté zjednodušuji tvary. Dělám i lyričtější věci, třeba matky s dětmi, v mládí jsem hodně sportoval, proto také sportovní téma.

S jakým kamenem lze v Čechách pracovat?

Používá se často hořický kámen, ale v Praze je nejlépe dostupný slivenec, z něho jsem dělal komornější plastiky. Ve sliveneckém kameni jsou žilky, jistá hrubost a ta mu sluší.

Ale moje první socha byla do carrarského mramoru, jmenovala se Žena - mušle. Ale nebyl jsem spokojený a nevěděl proč. A pak jsem jel do Itálie a trklo mě to. Carrarský mramor potřebuje dokonale vyleštit, sám si o to říká. Já si hrál původně s jeho strukturou, ale byl to omyl. On potřebuje utáhnout, vyleštit, pak se ukáže v kráse a opravdovosti. Je to jeho vnitřní vlastnost, co musí ven.

Koho jste portrétoval a proč jste si vybral právě tyto osoby?

Začal jsem nejdříve modelovat svého malého synka a neteř. Poté jsem od portrétů odešel, později se k nim vrátil. Rád modeluji osoby, k nimž mám emotivní vztah. Například souseda, pana botanika Václava Větvičku, který chodil každý den kolem nás na procházku. Dále si vážím portrétu profesora doktora Richarda Rokyty, to je můj velký přítel. Nebo Karla Kryla, s nímž jsem se znal ze školy z Bechyně a přátelili jsme se. Tam byla tvůrčí parta, studoval tam i Miki Ryvola, zabývali jsme se všichni kromě hlíny i hudbou, měl jsem svoji kytarovou skupinu, krásné to byly časy.

Plánujete další výstavu?

Roky běží, vše jde pomaleji, sochařina je náročná. Rád bych pár prací ještě udělal. Plánuji výstavu v muzeu v České Lípě a příští rok menší výstavu v Praze v Modřanech, kde jsem rodák. Chci představit zhruba tak 12 soch.