Článek
K nejsilnějším textům patří ty autobiograficky laděné, zejména esej Orhana Pamuka Proč jsem se nestal architektem, věnující se tomu, jak si lidé přizpůsobují oprýskané činžovní domy. Text má sílu Neviditelných měst Itala Calvina. Vtipný je Babylónský rozhovor Umberta Eka přenášející do minulosti dnešní neuvěřitelně rychlý vývoj lingvistických počítačových aplikací. Podobnou odhalující hříčkou je i Salát lidového přátelství Eleny Sorokiny, který ukazuje, jak se původně francouzská pochoutka - bramborový salát - změnila v lidové jídlo a co z ní zmizelo.
Silná je i ukázka z románu Mircea Eliadeho Devatenáct růží, která ukazuje, jak vzniká obecná paměť, v níž se vytrácejí zdroje. Klíčovým textem je ale esej Paula Connertona Sedm typů zapomnění, který stojí za to uplatnit i na příspěvky v Revue. O kontrastu zapomnění a monumentů majících připomínat minulost píše německý literní historik Andreas Huyssen v Monumentálním svádění. Věnuje se v něm i odkazu Richarda Wagnera. Různým způsobům potlačování a vytěsňování bolestných vzpomínek se věnuje Aleida Assmannová v Pěti strategiích potlačování, které přibližuje na otázce holocaustu.
Silné jsou ale i texty ukazující, jak lze posouvat význam vlastních činů a banalizovat zlo, jako jsou Rozhovory se spodinou Číňana Liaa I-wua.
Tradičně silná je i část věnovaná výtvarnému umění, zejména fotografie připomínající třináctou kasselskou Documentu, kterou přibližuje i text její hlavní kurátorky Carolyny Christov-Bakargievové. I když některá předchozí čísla byla sevřenější a koherentnější, i v dvojčísle 31-32 je mnoho zajímavých textů.