Článek
Literární texty ukazují, jak pestrá a multiktulturní je a byla Evropa. Nejde jen o aktuální téma přistěhovalectví, jaké přináší Malkaniho Londýnstánec nebo Erfánův Anonym. Ukázky z tvorby nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové ukazují, jak pestrá byla Evropa i dříve, zejména Balkán, kam po vytlačení Turků přicházeli lidé z celého kontinentu. Dnešní podobu migrujících dělníků zase přibližuje Faberova Pidgin američtina.
Labyrint však neukazuje jen stávající proměňující se stav, ale také se zamýšlí nad budoucností Evropy, co může dát světu a jak se může proměnit. Hodně úvah reflektuje rozšiřování Evropské unie a to, že jí chybí sjednocující prvky. Lidé se s ní neztotožňují, berou ji jako jakýsi umělý útvar bez tváře, která se ještě více rozplizla po přijetí zemí z bývalého sovětského bloku.
Labyrint přitom neideologizuje, nabízí několik pohledů na budoucnost Evropy, od těch euroskeptických, jaký přináší Lubomír Martínek, až po ty navrhující řešení, jaké má Ole Bouman v Synchronizace Evropy, jenž se zamýšlí nad významem času v současné době stojící na aktuálnosti, na onom tady a teď, a jak pomocí synchronicity času vytvořit novou společnost, která nebude roztříštěná jako ta současná.
Mnozí se přitom zamýšlejí, co definovalo a definuje Evropu, což je nejzřetelnější v Aminově Konstrukci eurocentrické kultury a Földenyiho Touze po metafyzice. Oba se přitom zamýšlejí, jaké jsou kulturní kořeny Evropy a jak je postupně ztrácela, či jak se proměňovaly.
Slavoj Žižek v eseji Was will Europa? se přitom zamýšlí i nad postavením Evropy v měnícím se globalizovaném světě korporací, kde se i antagonismy stírají.
Poslední číslo revue Labyrint výrazně posunulo její laťku výše. Napomohla tomu volba vhodného tématu, které je skutečně aktuální, ale také jasnější zaměření na filosofickoesejistické texty, které jsou jádrem dvojčísla a povyšují ho.