Článek
Nejčastěji vás můžeme vidět při sólových vystoupeních, což je dáno nižšími náklady. Na jaký nástroj budete hrát, na saxofon, akustickou či elektrickou kytaru? Na nástroji tolik nezáleží, v jádru vystoupení je vždycky hudba. Jaký použiju nástroj, závisí na projektu. Do Prahy přivezu osmistrunnou kytarobasu Strandberg, která má tělo z masivu, takže není tak křehká jako moje osmistrunná lubovka Koll. Taky se lépe bere do letadel a vlaků.
Předpokládám, že budete jako obvykle improvizovat. Jak se po dekádách improvizace vyhýbáte tomu, abyste nesklouzl ke stejným postupům? Při objektivním poslechu se snažím najít způsoby, jak se vyhnout hraní toho, co už znám, a pokusit se hrát to, co slyším ve svém vnitřním uchu. To znamená vzdorovat svým obvyklým postupům a osobním libůstkám, jimž se nicméně nelze zcela vyhnout, aniž bychom negovali vlastní slovní zásobu a syntaxi. Snažím se improvizovat tak, jako by celé vystoupení bylo strukturovanou skladbou. Naopak při komponování se snažím zachovat prvek překvapení a spontánnosti jako u dobré improvizace. Co jste dělal v době pandemie? Komponoval jste, když nešlo vystupovat? Ukázalo se to jako velmi produktivní doba, protože jsem byl schopen každý den pracovat ve svém studiu, aniž bych byl vyrušován. Skládal jsem, nahrával jak sám, tak při spolupracích na dálku, digitalizoval staré nahrávky, rozšiřoval svoje vydavatelství zOaR na Bandcampu, stavěl elektrické kytary a další pro mě specifické nástroje. A taky jsem doma hodně vařil. Co pro vás znamená skládat smyčcová kvarteta, která mají jiný zvuk než elektrické kytary s efekty? Pro mě je to jen jiný způsob vlastního vyjádření, jeden z formátů, který mám skutečně rád, jako miniaturní orchestr, power trio, obří kytara a syntezátor. Impulz ke skládání však vždy začíná v mém vnitřním uchu. Pak už je jen otázka najít adekvátní podobu výstupu, ať už je to smyčcový kvartet, opera, orchestrální skladba, elektronická hudba, nebo kytarová improvizace. Mnozí si vás pamatují ze skupiny Carbon. Jaké je to ohlížet se za starými projekty? Odrážejí svou dobu a místo. Mám pocit, že některé by mohly být životaschopné, u jiných se zdá, že zakončily svou cestu. Existují ještě nějaké zbytky newyorské scény downtownu, ze které jste v osmdesátých let vzešel? Nyní je to odlišné, není to scéna, kterou jsme měli v osmdesátých a devadesátých letech. Ta je dlouho pryč. V Brooklynu je nová mladší scéna s dobrými muzikanty. I někteří „staří kluci“ pořád pokračují, ale hrajeme hlavně v Evropě a v Asii, ne v New York City. Už taky nežijeme ve stejné čtvrti a není tu taky tolik míst, kde hrát, jako bylo předtím. Jaké bylo spolupracovat v triu s dalšími kytaristy Mary Halvorsonovou a Markem Ribotem? Velmi zábavné. Oba jsou dobrými přáteli stejně jako skvělými muzikanty, takže to byla v mnoha ohledech radost. Jak si vybíráte hráče pro spolupráce, jako byli zpěvačka Saadet Türközová nebo saxofonista Matthew Evan Taylor? Velmi často je to výsledkem společenských aktivit. Saadet jsem poprvé poznal na festivalu sólových umělců v Ženevě v roce 1992 a její vystoupení a zpěv na mě udělaly velký dojem. Udělali jsme pár kratších improvizací, které dopadly docela dobře a ukázaly, že bychom mohli dál hrát, což bylo možné o pár let později díky vydavatelství Intakt Records.
Matthewa jsem poznal v roce 2013, když mě zatáhli do Miami na Floridě na krátký rezidentní pobyt, kde jsem vedl dílnu a měl koncert. Matthewův soubor by jedním z těch, se kterými jsem spolupracoval, a byla to velká zkušenost jak hudebně, tak osobně. Zůstali jsme v kontaktu a v roce 2020 mě pozval jako hostujícího profesora na fakultu v Middlebury, kde působí a kde jsme nahráli náš koncert, který vyšel na desce.