Hlavní obsah

Kytara je pro mne expresivní druh piana, řekl před koncertem Ralph Towner

Novinky, Alex Švamberk

Ralph Towner, který vystoupí 5. listopadu v Anežském klášteře v rámci Strun podzimu, patří k nejoriginálnějším jazzovým kytaristům. Člen skupiny Oregon, která jako jedna z prvních přišla s world music, je silně ovlivněn přístupem klavíristů a zásadně hraje na akustickou kytaru. Patří k významným reprezentantům komorního jazzu, který spolupracoval se saxofonistou Janem Garbarkem, vibrafonistou Garrym Burtonem nebo bubeníky Billem Brufordem a Peterem Erskinem. Jeho letošní deska My Foolish Heart je poctou pianistovi Billu Evansovi, který hrál s Milesem Davisem.

Foto: Struny podzimu

Ralph Towner

Článek

Co budete hrát?

Bude to kolekce psané hudby, nějakých jazzových standardů a improvizací. Hodně se v tom uplatňuje klasický přístup k barvám a technice, ale vždy se v hudbě snažím vyprávět příběh. Držím se toho, že je to vždy vyprávění, i když používán odlišný jazyk - jazyk hudby a hudební prostředky.

Zmiňoval jste improvizaci. Budete improvizovat na téma, nebo to bude úplná improvizace z bodu nula?

Většinou je na téma, i když je v tom občas zamíchaná i totální improvizace. Ale když je to dobrá improvizace, tak si vážně myslím, že lidé nezaznamenají, že se improvizovalo. Je to rozvoj nápadu a atmosféry, která se vytvořila ve zvuku na úplném začátku. Je to pokus vytvořit atmosféru a příběh, který zaujme po celou dobu pozornost každého.

U nás jste znám především z Oregonu. Jak důležitá pro vás je tato kapela?

Strávil jsem s touto skupinou celý život. A vždy jsme byli schopni hrát a improvizovat a nacházet nové cesty. To je v hudbě důležité, a proto kapela pořád hraje. Podstatná je hudba. Byli jsme schopni hrát na hodně různých nástrojů. Přibírali jsme nové nástroje a zase je odkládali, ale nástroje se mnohou měnit, protože hudba držela kapelu pohromadě, v tom je její kouzlo.

V Oregonu jste hodně čerpali z etnické hudby.

Improvizující muzikant jako já je obvykle jako houba nasávající veškerou hudbu, kterou slyšel a zaujala ho. Mám zkušenosti s klasickou hudbou, kterou jsem studoval ve Vídni, od mládí jsem hrál jazz, dokonce i dixieland na trubku, a taky v kapele zaměřené na skočnou polku. Pak jsem se přestěhoval do New Yorku, kde jsem hrál na piano s velkými jazzmany, se skvělými muzikanty, takže moje hra na kytaru je velmi pianistická, dělám věci, které mnohem častěji slyšíte na klavíru, než jaké se obvykle spojují s kytarou. Klasická kytara je pro mne spíš jako velmi expresivní druh piana, zní velmi orchestrálně.

Co vás v Oregonu přivedlo k indické hudbě?

V Oregonu byl percussionistou Colin Walcott, který vystudoval na orchestrálního hráče na bicí nástroje a na dirigenta. Když studoval, pracoval jako bedňák pro sitaristu Raviho Shankara a strávil roky cestováním po hotelích s hráčem na tabla Allou Rakhou a Ravim Shankarem, takže se naučil hodně o zvuku tabel a sitáru. Byl plně zaujat klasickou hudbou a indickou hudbou. Potkali jsme se v New Yorku a oba jsme se připojili ke kapele (Consort Paula Wintera), kde hrál vynikající hobojista Paul McCandless, který byl schopen improvizovat. Po roce a půl jsme tuto skupinu opustili, kontrabasista Glen Moore, hobojista McCandless, Colin Walcott a já a dali jsme v New Yorku dohromady kapelu. Žili jsme spolu a rozjížděli jsme kariéru, začali jsme mít vlastní koncerty, měnili jsme jméno, až jsme zůstali u názvu Oregon, se kterým přišel McCandless.

Pro mě ten název byl vždy trochu divný.

Já jsem odtamtud a basista taky. Když jsme žili v New Yorku, pořád jsme vzpomínali, jak tam bylo krásně. Vždy jsem litoval, že jsme začali s tímto jménem, ale existují i jiné kapely s divnými názvy jako Weather Report, která neříkají moc o jejich hudbě. Dneska je však pro mě spojen se skvělou hudbou Joea (Zawinula) a Wayna (Shortera). Oregon už teď taky znamená něco jiného.

Vím, že jste taky na některých deskách nahrával do jedné skladby kytaru i piano. To by ale naživo nešlo.

Ne že by je nešlo naživo hrát, jen by nešlo hrát současně kytaru a piano, ale skladba se hrát dá. Podstatná je hudba sama. Když hrajete dobře na nástroj, nápad vtáhne lidi do hudby, a pak už se nestarají o to, jak jste dobrý hráč. To se ukáže hned v první minutě bez ohledu na to, na jaký nástroj hrajete. Mým záměrem je vtáhnout posluchače do světa hudby, což je skutečně magické, a nenechat je starat se, jak dobře hrajete na nástroj, jestli někdo hraje lépe než já. Ukážete, že používáte nástroj k tomu, abyste vytvářel krásnou hudbu, to je cíl.

Připravuje nějaké nové nahrávky?

V tuto chvíli žádnou novou nahrávku nechystám, ale připravuji nějaké nové skladby, které ještě nebyly nahrány. Pořád skládám, zvažuji možné kombinace hudebníků a možná i další kapelovou nahrávku.

Jak se při psaní vyhnete tomu, abyste se neopakoval?

To je dobrá otázka, protože se toho obávám. Někdy něco hraju a připadá mi to příliš známé. Musím se vracet a prověřovat to. Jsem v tom velmi opatrný, ale jako skladatel se naučíte poznat, co je fragment nápadu, který by se dal přetvořit v celou skladbu, a co je jen další pěkná kombinace zvuků. Musíte být trochu obezřetný, abyste si nezamiloval něco, co zní krásně, ale nemá to jiskru, která by zažehla celou novou skladbu. A právě ta jiskra ukazuje, že je to skutečný nápad, a ne jen další pěkný motiv.

I když většinou upřednostňujete akustické nástroje, hrál jste také na syntezátor.

Když jezdíme s Oregonem, tak pořád trochu hraju na syntezátor, ale nyní je to už zredukované, syntezátor je celý v počítači a ovládá se přes připojenou klaviaturu. A musím dodat, že v tomto proklatém věku musím být i počítačovým technikem. Je to pro mne zajímavé, ale ne tak zajímavé, jako hrát na klasickou kytaru. Nabízí toho hodně ve smyslu komplexnosti a možností.

Související témata:

Výběr článků

Načítám