KVIFF.TV ukazuje naši hravější stránku, říká Karel Och

Čím je KVIFF.TV jiná než ostatní platformy, které nabízejí placený obsah?

Jednoznačně v úrovni kurátorství. Odrážíme se od principu karlovarského filmového festivalu, tedy akce, která nabízí desítky filmů, z nichž každý má naprosto přesný důvod zařazení do programu. Vždycky jsme razili tezi, že musíme být schopni vysvětlit divákům, proč je jeden každý titul ve výběru, a podobně se chováme i k platformě KVIFF.TV.

V čem spočívá vámi zmíněné kurátorství?

Každý týden máme pravidelné několikahodinové meetingy, kde se bavíme o nových přírůstcích do programu. A zároveň o způsobu, jakým můžeme pracovat se základem KVIFF.TV, tedy s několika stovkami titulů, které jsme přebrali z Aerovodu (jako součást přechodu Aerofilms do KVIFF Group) a k nim pravidelně přikupujeme další. Snažíme se kombinovat nové akvizice s těmi staršími na základě tématu, příležitosti, výročí a podobně.

Chceme, aby byl nabízený obsah pro diváky co nejzajímavější a co nejpřitažlivější.

Dá se říct, že na KVIFF.TV jsou filmy, které jsou spjaté s karlovarským festivalem?

Jen do určité míry. Snažíme se být širší a otevřenější vůči jiným vkusům, které obecně na filmových festivalech nemají tolik prostoru. A zároveň se snažíme z podstaty věci oslovit i ty diváky, kteří na festivaly necestují, protože se jim zdá, že filmy, které se tam promítají, jsou příliš vážné, komplikované, depresivní nebo intelektuální. Takže se stylově i obsahově orientujeme na trošku širší publikum, ale vyloženě komerční filmy na KVIFF.TV divák nenajde.

Ale třeba Království Larse von Triera na platformě nabízíte.

To ano. Ale asi před pětadvaceti lety bylo Království v soutěži karlovarského festivalu. Měl jsem spíš na mysli filmy jako Planeta Praha, což není vyloženě festivalový titul. Ale je to inteligentní a neotřelý komerční titul, který na naší platformě má své místo. Stejně jako Království. Když jsem byl v Benátkách na premiéře prvních dvou dílů nové řady, užíval jsem si právě reakce skalních fandů, protože ti se tetelili u každé scény. Sice se mezi ně nepočítám, ale jsem rád, že jim u nás ten zážitek můžeme zprostředkovat.

Vy osobně vybíráte filmy, které se na KVIFF.TV ocitnou?

V týmu KVIFF.TV vedeném Ivem Andrlem jsem zodpovědný za obsahovou složku. Ale stejně jako u festivalu, je i tady práce kolektivní. Dramaturgické porady probíhají ve složení deseti lidí, včetně těch, kteří nejsou za program přímo zodpovědní. Každý je filmovým fanouškem a má bohaté zkušenosti z branže, každý se k dramaturgickým krokům může vyjádřit a každý reprezentuje nějakou diváckou složku. Diskuse o filmech probíhají v širším počtu celého týmu.

Jste vnímaný jako filmový intelektuál, který má v oblibě tzv. těžké filmy.

Od toho máme festival, na KVIFF.TV ukazujeme naši hravější stránku. Ovšem asi to bude i proto, že se v souvislosti s festivalem snažím využít každý moment k propagaci filmů, které navzdory své pozoruhodnosti mohou mít cestu k divákovi komplikovanější než jiné.

Jak byste představil nabídku KVIFF.TV?

Základ tedy tvoří filmy z Aerovodu. Ten se průběžně doplňuje hned několika novými tituly týdně. Na základě předplatného se pak můžete dívat, na kolik filmů chcete. Ale je tam i řada titulů, na které se diváci mohou dívat, aniž by předplatné měli. Stačí za jejich zhlédnutí zaplatit jednorázově. To se týká především novějších snímků. Obě varianty jsou dostupné a možné.

Vidíte to v dnešní době, kdy je podobných placených platforem řada, jako dobrou věc?

K vzniku velkého množství platforem přispěl i covid. Ale z dlouhodobého pohledu zůstane jen několik kvalitních, které nějakým způsobem pokryjí celý trh. A my se snažíme, abychom byli mezi nimi. Pro nás se najednou nemění divácký zážitek z přechodu z fyzického do virtuálního filmového světa. Nebo řekněme domácího. Doufáme v naši schopnost nějakým způsobem obstarávat obě naše dlouhodobé aktivity. Chceme kombinovat distribuci klasickou, v kinech, se světem on-line.

Můžeme například vytvořit limitovanou několikatýdenní distribuci v kinech, pak jít na chvilku do on-linu, vzbudit zájem třeba v místech, kde divák nemá možnost navštívit filmové představení v kině a pak se třeba zase vrátit na chvíli do kina. Ta kombinace umožňuje být co nejflexibilnější vůči filmovým fanouškům, o které nám jde především.

Jak se zpětně díváte na první ročník KVIFF Classics - Návraty filmových legend?

Byl to první ročník a skromná akce, která je asi z našich aktivit nejvíce blízká klasickému festivalu. Z případů jiných festivalů a ze své praxe vím, že první ročník obecně je takovým zkušebním. Na druhém ročníku se člověk poučí z chyb, které se udělaly během toho prvního, nebo z nedokonalostí, a třetí ročník už by měl být zavedený, kdy je fér podrobit akci hodnocení. Ale my bychom samozřejmě chtěli do povědomí vstoupit mnohem rychleji.

Myslím, že první ročník proběhl a skončil důstojně. Měli jsme velkou radost ze spolupráce s Národním filmovým archivem, všechny snímky jsme spolu s kolegy uváděli ve Světozoru, pravidelně jsem se chodil dívat i do Ponrepa. Byl jsem rád, že vidím v publiku i některé známější osobnosti, které znám z Karlových Varů či náročnějších projekcí v Praze, a za návštěvnost, která byla sympatická.

A když jsme seděli v kinosále, dívali jsme se na filmy, tak jsme s kolegy cítili, že něco vzniká. Že jsme možná přišli s něčím, co by lidé chtěli mít z dlouhodobého hlediska v Praze ustálené. Tu nádherně nostalgickou auru obestírající klasické snímky.

Shodou okolností se zahájení KVIFF Classics uskutečnilo téměř ve stejný okamžik jako zveřejnění výsledků slavné ankety časopisu Sight and Sound o sto nejvýznamnějších filmů všech dob, která probíhá jednou za deset let a kde je film Sedmikrásky, kterým jsme KVIFF Classics zahajovali, na osmadvacátém místě. To je přece úžasný výsledek.

Vy si vlastně žijete svůj profesní sen.

Je to tak. Ale to se týká samozřejmě i takzvaného velkého festivalu. Člověk si říká, že už ho nic nemůže překvapit, ale každý rok přinese tři fantastické, nevídané filmy, dalších patnáct až dvacet vynikajících a zbytek velmi dobrých. Moje červená nit protíná už více než dvacet let. A to, co se odehrálo před pár dny v kinech Světozor a Ponrepo, je takový skutečně zrealizovaný sen. Budeme se s kolegy snažit tím snem infikovat co nejvíce lidí, protože dívat se v kině na zrestaurované Zpívání v dešti, na Sedmikrásky, na Stopaře nebo na Krásku dne, je zážitek, který myslím při vší lásce vůči současným filmům, může zprostředkovat jen film klasický.