Článek
Kurt Gebauer (69) pečuje už dvacet let o rozvoj studentů na pražské VŠUP – tam byla také v květnu otevřena jeho miniretrospektiva Zveřejnění. A co chystá nového? „Snažím se nepřipravovat vůbec nic, já se nikam nehrnu,“ odpovídá s nadhledem.
Bydlíte hned vedle Václava Havla. Diskutujete s ním často?
Občas se potkáme, ale že bychom spolu přes plot vedli dalekosáhlé debaty, to ne. Spíš se potkáváme na různých akcích, loni jsem byl třeba na předávání ceny Havlovy nadace Vize 97 – dostal ji rakouský filosof Konrad Paul Liessmann, který napsal knihu o škodlivosti reforem. Tohle téma je obzvlášť dnes velmi aktuální a závažné. Když se neustále mění podmínky, není čas trpělivě vylepšovat to, co funguje. Vladaři a politici se potřebují něčím proslavit, tak vymýšlejí další a další reformy. Opravuje se, co už opraveno bylo. Je to taková lidská ptákovina.
Sochař Kurt Gebauer na zahradě svého domu na pražské Ořechovce.
Váš kritický pohled na politický systém, ať už dřívější či nynější, je patrný i ve vašem díle. Co si myslíte o současné české kulturní politice?
Bez podpory státu i soukromých mecenášů nemůže umění dlouhodobě přežít, zejména to, které je postaveno mimo obecný vkus. Stát na kulturu dlabe, nechal poměrně velkoryse rozhrabčit věci, které měly nějakou hodnotu. Máme desítky rozbitých zámků a kolik fabrik tady spadlo, nebo padá – místo toho, aby je dali třeba umělcům, otevřeli v nich galerie nebo muzea, jak je tomu v zahraničí. Ale zaplať pánbů alespoň za pár grantů, jinak by umění chcíplo a vypadali bychom jako barbaři.
Kultura je v této zemi bohužel většinou vnímána jako zbytná složka rozpočtu.
Kultura a umění byly po celé dějiny organickou součástí jakéhokoli druhu civilizace. Nepamatuji si v dějinách období, kde by speciálně vizuální kultura, tedy všechno to, co lidi obklopovalo a obklopuje, byla brána jako něco navíc, co není potřeba.
Bohyně hor (Třinec, 1990)
Naopak – s tím, kdo by se nepodílel na kultuře, by se nikdo nebavil, a ti, co měli peníze, je do umění také často investovali. Peníze jsou hrubá nebezpečná hmota, kterou je třeba spoutat, využít pro krásu a dobro, jinak se ventiluje zločinem.
Často také kritizujete umění ve veřejném prostoru, zejména jeho kvalitu a nezájem lidí…
To je právě zajímavé – jak je možné, že v době, kdy jsou takové možnosti cestování a přístupu k informacím, je kultura poněkud underground, jakoby něco vedle. Podle mého názoru je problém hlubší a souvisí s genocidou elit.
Za první republiky se brala u huby šlechta a církev, poté u nás byla zlikvidována židovská obec, po válce byl ten, kdo mluvil německy, vyhnán, a protože komunisté už neměli na mušce židy ani Němce, zaměřili se na statkáře, církve, fabrikanty, nebohé živnostníky a vlastně všechny normální lidi – a tou ideologickou hamižností se zglajchšaltování společnosti dovedlo k absolutnu. Lidé jsou sami sobě nebezpeční, pokud nejsou zaměstnáni tvorbou kultury. Pokud tomu tak není, začne hypertrofovaný mozek vymýšlet šílené kraviny jako xenofobie, nenávist, války…
Jeden ze slavných trpaslíků českého umělce Kurta Gebauera.
Historická hrabivost vede k hrůzám, je to jednoduchý princip – jedna parta chce okrást tu druhou, což je živočišný řád, a lidská společnost, pokud se nezaměstnává kulturou, musí přemírou své mazanosti zešílet, a to se v dějinách stále opakuje.
V sedmdesátých letech jste na přemíru „mazanosti“ všeho druhu reagoval myšlenkou vlastního státu Gebauer.
Vznikl z logických důvodů – situace po lehce nadějné době šedesátých let byla absolutně příšerná. Když začala zasedat nová garnitura, kamarád architekt komentoval jeden ze sjezdů v televizi slovy: „Člověče, já ti mám pocit, jako by tam seděla nějaká sicilská mafie, ale ne bossové, spíš nájemní vrahové třetí kategorie.“A opravdu, když jste se podíval do těch tváří, to byl neuvěřitelný výkvět.
A právě od postupného mlýnu cenzury a kontroly, které mi šly na nervy, jsem se distancoval vlastním státem s autonomní kulturou, jejíž hlavní myšlenka byla „být normální“. Dělal jsem různé parodie na tehdejší papaláše i na ty, kteří po roce 1968 otočili, aby se vykrmili – vytvořil jsem třeba rybku, která je tak tlustá, že už se z akvária nikdy nedostane. Nebo jsme dělali různé instalace ve veřejném prostoru, které zpravidla někdo zrušil a zavřel.
Děvče na židli (Ostrava-Hrabůvka, 1980)
Občas se i povedlo přes neuvěřitelné obtíže něco na sídlištích prosadit, a tak jsem svůj stát a systém ostrovů něčeho jiného expandoval, kam se dalo.
Klíčová složka vašeho díla je nadsázka a ironie. Je to vaše cesta, jak lidem ukázat realitu trochu z jiného pohledu?
Jen reaguji na zatvrdlé myšlenky. Skutečnost se totiž dá číst i z jiného konce, než je zvykem – není špatné znejistit diváka třeba záměrnou chybou. Trik je v tom podat ruku i obyčejnému až naivnímu divákovi, který nepochází z ghetta umělecké společnosti, ale je zvědavý. Buď ho to potěší, nebo naštve.
Líbí se mi nápad filosofa Viléma Flussera, že umění není od slova umět, ale umělý – tedy nezvyklý, nový a nečekaný. Jinak slovo umění nerad používám, protože se s ním dost manipuluje podobně jako s pravdou.
Myslíte zneužívání hesel jako „pravda vítězí“ nebo Havlovy „pravdy a lásky“?
Nejen, na slovo pravda se dívám velmi ironicky, protože to bývá nejvíce propagovaná lež na světě. Realitě se můžeme přiblížit jen dialogem a konfrontací více názorů, i tak však zůstává pohyblivá – z historie víme, že pravda bývá příběh toho, kdo zvítězil. A nejen umělci by měli na to, co bylo mockrát řečeno a zneužito, hledat nové pohledy, protože pravda je dnes prázdné slovo.