Článek
Jakou máte vzpomínku na 21. srpen 1968?
Velmi intenzivní. Bylo mi třináct let. Ve čtyři hodiny ráno nám kdosi zatelefonoval, že jsou tu Rusové. Má matka, redaktorka nakladatelství Orbis, hned ráno vyrazila do města a fotila. Její snímky jsou i na probíhající výstavě. A můj otec mě okamžitě posadil do auta a jezdil se mnou po městě s tím, že to musím vidět na vlastní oči a zapamatovat si to. Nejprve na Hrad, ale tam se přes tanky a vojáky nedalo dostat. Posléze jsme jeli k rozhlasu.
Proto se stala tato událost vaším zásadním tématem?
Setkávám se často s otázkou, proč jsem se začala věnovat jako kurátorka tématu srpna 1968. Nápad paradoxně vznikl před dvaceti lety v Moskvě, kde České centrum chtělo uspořádat mou výstavu z odchodu sovětských vojsk.
Ředitelka Moskevského domu fotografie navrhla, že uděláme výstavu zachycující působení sovětských vojsk v Československu, Osvobození 1945, Okupace 1968, Odchod 1991. Zapochybovala jsem, ale ona pravila, že Rusko je už jiné.
Začala jsem tedy dávat projekt dohromady, ale nakonec se stal politicky neprůchozí a výstava v Moskvě nebyla. Já však pokračovala a vše jsem završila knihou i výstavou v Mánesu.
Je aktuální výstava něčím zvláštní?
Snad jedině tím, že kromě tří fotografií z Liberce výběr sedmdesáti fotografií od dvaceti devíti autorů zachycuje srpen 68 v Praze. Koncepce každé výstavy musí vycházet z prostor galerie a je důležité, aby fotografie tvořily určitý ucelený příběh. Autoři jsou zastoupení jednou až čtyřmi fotografiemi.
Dvaadevadesátiletý Vladimír Lammer, jenž byl fotoreportérem týdeníku Květy, je představen mimo jiné i dnes již ikonickou fotkou zírajícího úředníka na tank na Václaváku. Skvělé fotky plzeňského fotografa Josefa Ráže jsem vystavila před pěti lety poprvé. Žil dříve v emigraci, takže jsem je neznala.
K nejsilnějším fotkám patří ta, na níž ruský tank na libereckém náměstí pobořil podloubí a zabil několik lidí. Jak vznikla?
Před patnácti lety jsem po autorovi této fotografie pátrala. Jenže všude v archivech měli jen obrázek malého formátu a beze jména. V srpnu 1968 se totiž fotky z invaze anonymně rozdávaly lidem na ulici nebo posílaly do zahraničí. Proto u některých dodnes nevíme, kdo je autorem.
Já ale potřebovala negativ, abychom mohli udělat velikou fotku. Zeptala jsem se ředitele libereckého muzea, jestli neví, kdo tu fotku vytvořil, a on mi říkal, že se to už těžko zjistí. Vedle stála uklízečka, mrkla na n i a pravila, že to fotil Vašek Toužimský, který pracoval na hlavním náměstí ve Fotografii.
Našla jste ho?
Hned jsem se tam vypravila a on tam byl. A stal se skoro zázrak, neboť sáhl do šuplíku a vyndal ruličku kinofilmu s tím, že mi ho půjčí. Ještě dodal, že mu všechny tehdy zabavené negativy Státní bezpečnost vrátila. Snímek vyfotil ze střechy domu, kde měla Fotografia sídlo, což bylo naproti podloubí, do kterého vrazil tank.
Zažila jste negativní ohlas na výstavy z roku 1968?
Před pěti lety na Staroměstské radnici v Praze se na výstavě u pokladny jedna Ruska začala strašně rozčilovat. Ječela na nás, že jsme nevděčný národ, že oni nás zachránili, co všechno u nás postavili a co všechno nám dali. Okolo stojící lidi se s ní začali tou svou špatnou ruštinou hádat, až nakonec utekla. Bylo to bizarní. Nicméně daná příhoda skvěle ukázala hluboce zakořeněný ruský postoj.
Měnil se během let tento ruský názor?
Záleží na tom, s kým v Rusku mluvíte. Intelektuálové a novináři, kteří mají informace, tak ortodoxní nejsou. Ale v odlehlejších oblastech mají obyčejní lidé postoje prakticky neměnné. Kdysi se mi v jedné zapadlé vesničce na Urale stala u obchodu opravdu netradiční příhoda.
Přijel přiopilý chlap autem a šel si koupit vodku. Když mě spatřil, ptal se, odkud jsem. Řekla jsem mu to, on padl na kolena, a začal se omlouvat. Říkal, že u nás v srpnu 1968 byl jako voják a že nám to neměli dělat. Lidé kolem jen zírali a vůbec nechápali, co to povídá.
Takže i obyčejní Rusové považují Rusko za velmoc, která je neporazitelná?
V roce 2012 jsem v Rusku fotila na jedné základní škole nástup dětí do první třídy. Bylo zrovna výročí bitvy u Borodina, která proběhla v roce 1812 a Rusové v ní porazili Napoleona. Učitelka jim říkala: Děti, to je naše vítězná bitva a my vyhrajeme každou válku, protože naši vojáci jsou nejlepší na světě.
Tohle cpou do hlav dětem odmala. Není divu, jak většina lidí pod taktovkou Kremlu uvažuje.
Výstava se v září přesune do galerie na Stavební fakultu ČVUT. Mají naši mladí lidé zájem o události v roce 1968?
Jak kdo. Je třeba, aby se s touto etapou novodobé historie seznamovali, a tak vítám, že fakulta výstavu uspořádá. Před pěti lety mi třeba Matěj Stropnický, který tehdy seděl ve výboru kultury magistrátu, řekl, jestli to už není přehnané si stále připomínat srpen 1968. Válka na Ukrajině dala jasnou odpověď, že ne. To je i důvod, proč výstava v Leica Gallery nese název Nutíte nás nezapomínat.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Leica Gallery
