Článek
Teprve po listopadu se až do roku 2008 hra uváděla s Kunderovým jménem. Takto na její vznik spisovatel vzpomínal: „Když Rusové obsadili v roce 1968 mou malou zemi, všechny moje knihy byly rázem zakázány a já jsem neměl žádnou legální možnost vydělávat si na živobytí.“
„Pocítil jsem instinktivní potřebu nadýchat se zhluboka ducha západního Novověku. A zdálo se mi, že není koncentrován nikde s takovou hutností jako v tom karnevalu inteligence, humoru a fantazie, jímž je Jakub fatalista. Jakub a jeho pán není adaptace; je to moje vlastní hra, moje vlastní ‚variace na Diderota‘, nebo, protože byla počata z obdivu, moje ‚pocta Diderotovi‘. Tato ‚variace-pocta‘ je mnohonásobné setkání, setkání dvou spisovatelů, ale i dvou století. A též setkání románu a divadla,“ uvedl Kundera.
Kundera nebyl v dramatu žádný nováček. Už jen přemýšlení nad strukturou každého z jeho románů bylo přípravou na napsání dramatického díla. Jeho hra Majitelé klíčů získala v počátcích uvolnění 60. let dokonce státní cenu.
Příběh se odehrává během jedné hodiny za 2. světové války v době stanného práva. Jednoho dne hlavní postavu navštíví žena, která spolu s Jiřím spolupracuje v odboji a žádá ho o pomoc. V tu chvíli však vstoupí do bytu domovník, který je známý svým udavačstvím. A drama pokračuje.
Jakub a jeho pán v divadle s Karlem Heřmánkem
Krátký osud měla jeho Ptákovina, napsaná v roce 1966, hraná v roce 1969 ve čtyřech českých souborech; v Divadle Na zábradlí splňoval postavu Ředitele Miloš Kopecký. Nudící se pedantický šéf základní školy nakreslí na tabuli symbol kosodélníku s čárkou uvnitř, k němuž připíše slovo „ředitel“ a znak rovnítka. Vyšetřovací komise začne hledat domnělého autora. Hra oživla ještě v roce 2008 v pražském Činoherním klubu.
Důraz na autorské vidění
Kundera byl skoupý na spolupráci s filmem. I když vše začalo snímkem Hynka Bočana Nikdo se nebude smát, podle jedné z povídek Směšných lásek. Nahořklým zamyšlením nad osudem slušného člověka, který nenalezne sílu odmítnout dotěrnost sebejistého grafomana. Plachému kunsthistorikovi vnucuje bezcenné zápisky, až mu rozvrátí veškeré pracovní i rodinné jistoty.
Miloš Kopecký jako ředitel školy v Kunderově Ptákovině
Kunderův přítel Antonín Kachlík natočil komediální snímek Já, truchlivý bůh. Svůdnického Miloše Kopeckého zaujala mladá studentka operního zpěvu, která ho odmítala. Začal proto splétat rafinovanou odvetu, do které zapojil i řeckého kamaráda v neodolatelném podání Pavla Landovského, jehož vydával za slavného dirigenta. Uplatnilo se Kunderovo přesvědčení v paradoxech vypovědět o nesmyslnosti a absurdních důsledcích manipulování s lidmi.
Nejvydařenější je zřejmě Žert (1968) Jaromila Jireše, nadlouho poslední film s jeho látkou.
V roce 1988 byl Kundera, zakládající si na věrném zobrazení autorovy předlohy, zklamán interpretací románu Nesnesitelná lehkost bytí režisérem Philipem Kaufmanem. Konstatoval, že podle jeho fabule „byl natočen americký film, který má s duchem románu i duchem jeho postav pramálo společného…“.
A zatvrdil se natolik, že od té doby neposkytl souhlas k žádné adaptaci svého díla. Výjimkou byla audiokniha Nesnesitelná lehkost bytí v podání Jiřího Bartošky. Ten bere jako poctu, že mohl namluvil deset hodin a čtyřicet minut košatého příběhu. A moc ho potěšilo, když mu režisér Radek Bajgar napsal, že mu „touto audioknihou Kunderu znovu objevil“.
Zemřel Milan Kundera
