Článek
U folkaře moc nevadí, že není majitelem ohromujícího hlasu. Stačí, když texty přednese přirozeně, což se Klusovi až na pár výjimek, kdy lehce přehání dramatický patos, daří.
Zpívá o vztazích a trochu o politice, evidentně mu leží na srdci pohodlnost dnešních studentů, kteří často nechtějí řešit historii, či bojovat za ideály, protože se mají až příliš dobře. Skvěle pracuje s eufonií v textu a rytmicky mu to celkem sedí. Je znát, že silně vychází z Kryla (obrazy gilotiny, vladařů, krysařů), ale s výjimkou jedné písně to nijak zvlášť nebije do uší.
Klus chrlí metafory jako kulomet, někdy překvapivé, jindy nijak zvlášť originální, ale v každém případě patří k nejinteligentnějším postavám v českém popu. Postupně objevuje, že i podstatné věci lze podat s humorem (byť černým), jako např. v písni o mladíkovi, kterému to dlouho nevychází se slečnami, „tak to zkusil na pánech."
Nebudeme-li srovnávat s Krylem, ale přiměřeněji třeba s Anetou Langerovou, pak je Klus absolutním vítězem.
Druhá deska je navíc pestřejší i aranžérsky, čímž bojuje proti tradičním a většinou i oprávněným námitkám proti nudnosti folku. S akordeónem, syntezátorem a přidanými vokály se jeho nahořklá folk-country-popová poselství světu poslouchají lépe.