Kuba Ryba z Rybiček 48: Punk se s ničím nepáře, a my to tak máme

Ano, jsme. Michal byl poslední, já a kytarista Petr Lebeda jsme se oženili před dvěma lety, a bubeník Ondra Štorek v roce 2016.

Kdyby nám bylo dvacet, nešlo by to. Do svých třiceti let jsme žili mnohem divočejším způsobem. Dnes už jsme všichni normální bigbíťáci, ke kterým rodinný život patří.

Nemusíme chodit do práce každý všední den od sedmi ráno do pěti odpoledne, a protože je naše republika poměrně malá, hrajeme jen v pátek, v sobotu a někdy ve čtvrtek. Jsme prakticky celý týden doma, a navíc už má naše kapela takovou pozici, že nemusí hrát pořád.

Zatím tři. Ondra má dvě, já jedno.

Zůstal a myslím, že v nás bude vždycky. Byl by v nás, i kdybychom začínali jako countryová skupina. Punk je postoj, je v tom, jak se člověk staví k věcem kolem, nejenom k muzice. Punk se s ničím nepáře, a my to tak máme. A je jedno, jestli tomu, co jsem popsal, někdo říká punk a někdo svoboda.

Když jsme začínali, vzhlíželi jsme k punkrockovým a neopunkovým skupinám, které fungovaly na přelomu tisíciletí. Našli jsme u nich inspiraci hudební i životní. Předtím jsme vyrůstali na klasických rockových kapelách, na Motörhead, AC/DC nebo Mötley Crüe. Mísí se to v nás, ale punk v sobě máme. Ostatně kdo z rockových muzikantů ho v sobě nemá?

Nevím přesně, kdy se ve mně ta potřeba vzala, ale politiku jsem sledoval odmalička. Rodiče mi říkali, že za komunistů, když v televizi běžely nudné přenosy z tehdejšího parlamentu, jsem si sedl před televizi, vystavěl před sebe malá plastová zvířátka a na nich demonstroval, co politici říkali.

Můj politický názor utvářelo to, v čem jsem byl vychován, jaké jsem měl rodiče, prarodiče, jak žili za komunistů, stejně tak doba dospívání, když jsem vnímal, jací volové se střídají u moci. Udělal jsem si názor a mám potřebu politiku komentovat.

Nejvíce od doby, kdy se vyrojila spousta fake news. Byla tu vždycky, ale s nástupem sociálních sítí je může šířit kdekdo. Když před lety člověk řekl svůj názor v hospodě, slyšelo ho pár lidí. Dnes něco napíšete na Facebook a může si to přečíst, když to přeženu, celý svět.

Začalo mě štvát, že lidé sdílí hlouposti, nepřemýšlí o tom, co je jejich obsahem, a ještě s nimi souhlasí. Spousta lidí si plete pravdu s názorem. Pocit není názor a názor není pravda. Nemyslím si, že tím, že se k tomu vyjadřuju, něco změním. Nějak mě to ale nutí. Třeba jednou dospěju do fáze, kdy mi to bude jedno. To by byla ale rezignace, a to se mi nechce.

Ne že bych se vztekal, kolikrát se u toho i pobavím. Nejvíce mě ale trápí lidská hloupost, která to provází. Vadí mi, že někteří lidé věří informacím, které jsou na první pohled nesmyslné. Když vidím, čemu jsou schopni věřit, negativně se mě to dotýká.

Měl, na regionální úrovni. Nešel bych ale do toho, protože by mě to zničilo. V politice je třeba se bavit s každým pitomcem, i s tím, jehož názor vůbec neuznáváš. A já si nedokážu představit, že bych se měl na něčem domluvit třeba s poslancem SPD. Kdybych někdy měl jít do politiky, tak snad až pověsím baskytaru na hřebík. Potom bych možná mohl někde u nás na Kutnohorsku dělat starostu…

Přesně tak, a netýká se to jenom rokenrolu. Přemýšlel jsem o tom v souvislosti s Divadlem Járy Cimrmana. Před pár lety jsem četl rozhovor s dnes již zesnulým hercem Jaroslavem Weigelem. Vyprávěl v něm, že nejenom jeho, ale i další členy divadla často bolí celé tělo. Jakmile však vejdou na pódium, přestane je bolet, a div že nedělají kotrmelce.

Já už to pociťuju také. Občas mě něco bolí, ale na pódiu, pokud to není nic extrémního, to prostě přejde. Až mi bude šedesát sedmdesát, řeknu vám, jestli je to pořád tak.

Líbí, dokonce lidem často s nadsázkou říkám, že jsme vlastně zábavová kapela. Všichni jsme zamlada v takových skupinách hráli a byla to ta nejlepší škola, osvojili jsme si řadu stylů, zlepšili se jako hráči. Když o nás tedy lidé říkají, že je naše hudba baví, neuráží mě to.

Nejčastěji skládám veselé písničky pro veselé lidi, ale protože je neveselá doba, napsal jsem i spoustu vážných. Mám je doma v šuplíku a vydali jsme jen jednu, Dvě deci vína.

Věděl jsem, že nebude moc úspěšná, ačkoli jsme se ji trochu pokusili shodit videoklipem. A ona se opravdu nechytla, nehrajeme ji ani na koncertech. Popové písničky a řešení závažných témat nám lidé prostě nevěří. Spíš se teď budeme vracet k punkovým kořenům a dělat tvrdší písně.

Poslouchali jsme Green Day, Blink-182, Sum 41 a podobné kapely. Chtěli jsme je kopírovat, ale protože jsme nebyli moc dobří muzikanti a neměli producenty, vznikla jakási česká verze. Byla dost rocková, jenomže v té době mainstream o punkrock nestál a někteří pankáči nás nesnášeli.

Na punkových festivalech, na nichž jsme hrávali, jsme se často s návštěvníky porvali. Dostali jsme přes hubu, někdy jsme jim dali mi, každopádně to občas bylo dramatické. Rád na to ale vzpomínám. Dnes na naše koncerty chodí i mladí pankáči a říkají nám, že na nás chodil jejich starší brácha a že jsme prostě legendy punkrocku. Vidím to tak, že jejich nejstarší brácha se s námi rval, mladší poslouchal a pro nejmladšího už jsme legendy. Je to vtipné.

Nebudeme. Udělali jsme to poprvé před dvěma lety s deskou Singly. Trochu mi tenkrát vadilo, že vydáváme klipy k písničkám, které byly dva tři roky venku, tedy z vyšlých desek. S minulou jsme si řekli, že až vydáme dost singlů, dáme je na album. Přidali jsme k nim písně, které si každý z naší kapely složil i nazpíval, aby tam bylo i něco nového.

Letos jsme takový bonus neudělali. K jednotlivým písničkám mám dobrý vztah, k celému albu ne. Z mého pohledu je to už teď naše deska, kterou mám nejméně rád. Ale jenom jako koncept. Jsou na ní mraky písniček, které mám rád a dlouho je budeme hrát.

Bude to obrovský svátek nejenom pro nás, ale hlavně pro fanoušky, kteří nás mají rádi. Měli by u toho být, protože rostli s námi a my s nimi. Nebude to jako potkat kámoše někde v hospodě, ale jako přijít mu na narozeniny. Koncert byl kvůli covidu dvakrát přeložený. Za tu dobu jsme se ho snažili připravit tak, aby si ho všichni opravdu užili.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Jedeme dál - Rybičky 48 CD, Best Fuck Off/ Pořád nás to baví - Rybičky 48 2CD, Deska roku - Rybičky 48 CD