Článek
Jak se píše kniha o producentovi, po němž zůstaly filmy Svět patří nám, Kristián nebo Babička, ale který po sobě nezanechal obsáhlejší vzpomínky?
Nepříliš snadno. V pozůstalosti, kterou má synovec Ivan M. Havel, se nedochovaly deníky ani diáře. Zůstala návštěvní kniha z jeho barrandovské vily, několik dopisů a osobních poznámek, a hlavně dokumenty z mnichovského exilu, kam v roce 1952 utekl. Za hranice chtěl už dříve, v roce 1949, ale chytili ho a poslali za mříže.
Soustředila jsem se proto na archívní dokumenty. Existují desítky výslechů, záznamy tajné policie, soudní spisy a střípky z knih pamětníků.
Možná ještě někteří žijí a mohli by vydat svědectví. Moc mi pomohli filmoví historici, kteří mi půjčili dokumenty z německého Bundesarchivu.
Jaký to byl člověk?
Zpočátku jsem nevěděla, jak se na něj dívat. Byl to člověk velkorysý, jenž miloval večírky, ale jaký byl v nitru, je pro mě dodnes trochu záhadou. Souviselo to s jeho homosexualitou. Nestál o publicitu a chtěl, aby se o něm vědělo co nejméně.
Havel byl rozporuplnou osobností, rozkročenou mezi dvěma polohami v osobním i v profesním životě.
Už se moc neví, že homosexuální styky byly u nás do roku 1961 trestným činem a v západním Německu, kam utekl, až do roku 1969.
Myslím, že člověk, který vyniká nad průměrem a je jiný, to má vždy těžké
Od mládí byl kvůli společenským konvencím nucen vést dvojí život, protože dámy se o majitele největších středoevropských ateliérů dost ucházely. Oženil se proto s dlouholetou kamarádkou Marií Weyrovou a oba pak vedli vlastní život.
Zaujal mě jeho názor, že filmová produkce se bez pomoci státu dělat nedá.
Ano, tvrdil, že bez státní pomoci se budou točit jen levné komerční snímky. Byl členem filmového poradního sboru na ministerstvu průmyslu a snažil se stát tlačit ke spolufinancování filmů. Zároveň však musel jako majitel ateliérů a producent vyrábět divácky vděčné filmy, aby vydělal. Paradoxně za protektorátu se státní podpora kinematografie zmnohonásobila a vše šlo kupředu.
Předtím se filmy točily sedm dní, za války na to měli tvůrci i několik měsíců. Němci povolili Havlově Lucernafilmu vyrobit jen pět českých filmů ročně, takže se vybíraly nejlepší náměty, herci, režiséři. Vznikly tak filmy Eva tropí hlouposti, Noční motýl nebo Šťastnou cestu.
Havel byl od mládí ve vedoucích pozicích, v roce 1955 v Mnichově vyrobil s režisérem Františkem Čápem německou verzi Kristiána, film Hilfe, sie liebt mich! Nakonec ale skončil bez prostředků.
Na jeho životě se odrážejí dramatické momenty našich dějin. Myslím, že člověk, který vyniká nad průměrem a je jiný, to má vždy těžké. Nejvíc mě překvapil stav hned po válce. Řada lidí otočila kabát a přestala se k němu hlásit. Stejně jako Adina Mandlová, Lída Baarová nebo Vlasta Burian byl Miloš Havel označen za kolaboranta, i když se pak ukázalo, že to bylo jinak.
Mimořádný lidový soud ho v roce 1947 osvobodil. Důkaz nějaké ošklivé kolaborace se nenašel. I přesto byl vyloučen z filmového oboru, což byl podle mě moment, kdy ztratil svůj smysl života.
Jak si vysvětlujete cejch kolaboranta, který se s ním táhl?
Nehodil se do doby, kdy se zestátňovala kinematografie. Filmaři nechtěli, aby jim „rozhodovali omezení producenti“, jak napsal Otakar Vávra. Havel byl poslední mohykán producentského systému. Nepopíral, že se stýkal s některými nacisty z Úřadu říšského protektora a gestapa, aby získal tu či onu protislužbu pro přátele, kolegy či zaměstnance. Když Vítězslava Nezvala zatklo gestapo, Havel ho díky svým kontaktům dostal na svobodu.
Podílel se na akci, kdy desítky spisovatelů nemusely do totálního nasazení do Německa, ale zaměstnal je v Lucernafilmu. Zároveň byl spolumajitelem firmy Bratři Havlové, která vlastnila podniky v Lucerně a na Barrandově. Byly to řádově stovky zaměstnanců, o které se staral.
Dodnes ale nevíme vše o jeho schůzkách s Paulem Thümmelem, což byl slavný agent A-54, nebo o řediteli Lucerny Seidlovi, kterého tam dosadilo gestapo. Diskuse se podle mě má vést o tom, co všechno může člověk udělat, aby pomohl sobě i druhým, a co už je za „čarou“.