Kruh se uzavřel. Roman Horký vydal s Kamelotem své 18. autorské album

Je to tak. Prakticky každá skladba na tom albu je někomu věnovaná. V podstatě je to dvanáct příběhů, i když můj osobní je tam prakticky jenom jeden, ten poslední, v písni Anděl. Tu jsem psal pro svého syna, který se mi narodil před dvěma lety. To je trochu něco jiného, když se ti narodí dítě a tobě je pomalu padesát. Proto jsem to oslavil písní.

Nevím, jak to popsat. Už nejsem tlačen žádným vydavatelem, takže všechno dělám tak, jak se mi chce. Bylo to naprosto svobodné rozhodnutí, jestli ty písničky půjdou do světa, anebo nepůjdou. Ale když byly napsány, tak jsem zavolal vydavateli a řekl jsem mu: Mám tady takový nový fláky, nechceš to vydat? A on říkal: Jasně, sem s tím. A tak to vyšlo.

Titulní píseň Babí léto jsem shodou okolností psal loni v babím létě, takže to, že album vyšlo teď v babím létě, je takové symbolické. Hezky se to propojilo a kruh se během jednoho roku uzavřel.

S Daliborem jsme se potkali asi před dvaceti lety na nějakém hraní. Přišel za mnou a říkal, že se mu moje muzika hrozně líbí. A loni se stalo to, že byl Český slavík a moderátor se ho ptal, komu by on jako trojnásobný český slavík dal cenu. A on říkal: Romanovi Horkýmu, protože on si to všechno píše, skládá, zpívá, všechno si to zahraje naživo. Já jsem se na to v televizi vůbec nedíval, ale povědělo mi o tom hodně lidí. Tak jsem mu napsal esemesku. Říkám: Dalibore, moc ti děkuji za hezká slova. A on mi odepsal: Chtělo by s tím něco udělat. Já na to: Co? A on, že má přání nazpívat se mnou nějakou společnou píseň, že je jeho snem zazpívat si v duetu s Rodem Stewartem, anebo se mnou. To mě potěšilo. Píseň Rajské údolí jsem měl už napsanou, a tak jsem mu řekl: Víš, co? Vůbec by nebylo marné udělat to spolu.

Všechno to vznikalo přirozenou cestou, ani nad jedním hostem jsem nijak nepřemýšlel, natož že bych kalkuloval. Stejné to bylo s Ilonou Csákovou. Písničku Vyznání jsem měl napsanou už od roku 2012 a jako vždycky ji testoval na kamarádech v hospodě. Na jednu akci přišla i Ilona, automaticky se mnou začala zpívat a pak mi povídá: Romišu, nazpíváme to spolu. Tak jsem řekl: Jasně, Ily. Nijak jsem se v tom neangažoval.

Na to už dávno nemyslím.

Líp se tvoří hudba, to máš hotovo hned. Melodií uděláš za den pět, nějakých, ale ten text vyžaduje mnohem větší trpělivost, soustředění a hledání. Myslím si, že u naší muziky je 80 procent úspěchu text.

Některé písně mě napadnou rychle, třeba Vyznání. Napadla mě týden po svatbě. Seděli jsme u nás na zahradě, byla taková krásná srpnová noc, udělal jsem v krbu oheň a vzal kytaru. Zahrál jsem první akord, a v tom mě napadlo: Je okolo nás tolik srpnových hvězd, že ač nemám pas do vesmírných měst...  A udělal jsem první sloku. To bylo snad během minuty, takhle to vypadlo ten verš i s doprovodem. Ráno jsem se na to mrkl a řekl jsem si, že z toho by mohlo něco být. Tak jsem to ten druhý den dopsal. Večer jsem zase udělal oheň v krbu, zase byla úplně stejná noc jako ta předešlá, a ta písnička byla na světě.

S výjimkou sólové desky, kterou jsem aranžoval zhruba napůl s Vlastou Redlem, aranžuji zhruba 90 procent všech nahrávek sám. Občas tam někdo vnese nějaký nápad, ale kde bude nějaká modulace, zdvih, sólový part, jaké bude vedení hlasů, to se rozhoduji sám. Jsou to moje písničky a chci, abych se za to mohl postavit, radši to nikomu nesvěřuji. Abych za to byl odpovědný jenom já a lidi mohli případně nadávat jenom mně.

To znamená, že se nahrává na pás. Dnes je takový trend, že všichni točí digitálně. My děláme všechny desky od počátku na analog. Točíme do širokého pásu, jak se točilo kdysi před padesáti, šedesáti lety. Proto ty nahrávky znějí měkce, nejsou tam agresivní výšky, všechno zní přirozeně. Navíc je ta nahrávka dynamičtější, na digitál neuděláš dynamiku. To znamená, že když budu hrát do pásu potichu, tak je to tam slyšet. Proto veškeré symfonické orchestry ve světě točí všechno na pás. Digitální nahrávku hned rozpoznám, je to všechno takové ploché.

V lesích. Nejvíc jsem odkoukal od těch starých trampů, co jezdili na vandry, a od kamarádů. Taky mi pár akordů ukázal táta, on taky trochu válel. Jinak jsem se učil doma sám, jsem samouk, co si vymýšlel svoje akordy, nehrál jsem podle nějaké šablony. Pořád to hraji tak nějak srdcem.

To je pravda. Dělám to proto, abych hrou podpořil tu skladbu. Takže třeba beglajty (doprovod - pozn. T.R.) hraji trsátkem napřímo. A když potřebuji hrát prsty, tak si ho přehodím na prostředníček, jednoduchým pohybem ho do něj vložím, držím ho schované a už zvolna přecházím do hry prsty. To pak palcem basuji, ukazovákem hraji melodii, v prostředníku držím trsátko a prsteníkem a malíkem ještě pickuji (hraje příznaky - pozn. T.R.). Tímto vytvářím sevřený zvuk. Když potřebuji hrát beglajt anebo tvrdé sólo, tak to zahraji trsátkem, a ty jemnější věci zase hraji prsty.  To trsátko ti ale nesmí vypadnout, to je jinak velkej průser. A trsátka už těch 30 let používám tvrdá jako knoflík. To už je všechno zvyk.

To, co hraje v rádiích, to mě míjí.

Toho jsem kdysi poslouchal, ten mě obohatil, to neskrývám. Kdysi jsem navštívil Švýcarsko a Německo a měl jsem možnost tam hrát. A tam jsem potkal kytaristu jménem Sammy Vomáčka. On hrál takovým ragtimeovým, úplně jiným stylem, s přeladěnou kytarou, a hrál bottleneckem (náprstkem. Horký hraje také s bottleneckem na malíčku levé ruky - pozn. T.R.). A tak jsem se po tom začal pídit a zjistil, že je tady nějaký chlápek, co hraje na bottleneck, a to je Chris Rea. A když jsem potom slyšel jeho nahrávky, tak jsem říkal: takhle bych si to představoval, takhle by to mohlo znít.

Ale jinak poslouchám třeba swing, cikánský jazz, třeba Joscha Stephana a Trio Rosenberg. Nebo Marka Knopflera, to je výborný textař. Tady jsou dobří Wabi Daněk, Žalman, Samson - ti staří psi, co ty písničky píší už roky. Pořád ještě se jim v tom pozdním věku daří napsat něco slušného, i když to už nejsou žádné chumelenice nápadů.

Z té sestavy jsem zůstal už vlastně jen já. Ale je to o určité míře tolerance a o tom, že nás to pořád baví. A taková jakási vnitřní stavovská čest velí nedat svou kůži zadarmo a ještě něco předvést.

Ale vůbec není mým záměrem tlačit desky nebo se předvádět. To už tak nějak člověk dojde do fáze, do věku, kdy už není nutné se dál za něčím hnát. Kolikrát mě víc potěší nějaký jam session v hospodě s kluky, když se ti tam podaří nějaké dobré sólo, nějaký nový průtah, nějaké harmonické zajímavosti.