Článek
V těchto dnech, kdy se náš život postavil na hlavu, lidé nevycházejí bez roušek do ulic a většina podniků, včetně divadel, je zavřená, měla Kristýna Čepková zkoušet dvě inscenace. Jednu v Městském divadle Mladá Boleslav jako dramaturgyně a druhou jako režisérka v Žižkovském divadle Járy Cimrmana v Praze. Zkoušky musela pozastavit a premiéry odložit.
„Musím říct, že mě to zasáhlo velmi silně tak jako asi všechny z naší branže. Nejdřív šok, naštvání, pak postupné přijetí a lehká deprese. Máme strach, jestli jako soubor přežijeme, jestli my sami budeme mít na jídlo a nájem, a hlavně nám chybí naše milované divadlo,“ shrnuje Kristýna Čepková pocity.
„Jenže zdraví je samozřejmě na prvním místě a myslím, že nikdo z nás by nechtěl ohrozit diváky nebo kolegy. Zvlášť, když hrajeme v divadle, kde sídlí legendární soubor s vysokým věkovým průměrem. Opatrnost je tedy namístě,“ dodává Kristýna. „Moc bych si ale přála, abychom se alespoň v průběhu května mohli vrátit ke zkoušení a v červnu třeba diváci přišli do hlediště. Už teď pro ně vymýšlíme speciální program…“
Zkušenosti z oblasti
Vystudovala dramaturgii na DAMU a hned po státnicích nastoupila do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde byla kmenovým dramaturgem. Totéž později dělala v Městském divadle v Kladně, kde působila téměř čtyři roky. Mezitím si vyzkoušela třeba externí spolupráci s Českou televizí nebo pro portál O divadle. Teď je na volné noze.
„Dnešní dramaturg je pravou rukou režiséra, v mnoha případech i spolurežíruje. Já nejčastěji dělám s režisérem Martinem Vokounem v souboru 3D company. Často spolupracuji s režisérem Zdeňkem Bartošem, ten je uměleckým šéfem v Chebu. Až to bude zase možné, odjedeme spolu na hostování do divadla v Mladé Boleslavi,“ říká rodačka z Prahy, která vyrůstala na Malé Straně.
„Jsem schopná dělat jakýkoli žánr, pro mě je divadlo buď dobré, nebo špatné. A mám čerstvou zkušenost: v Divadle D21 jsme v únoru odpremiérovali Dostojevského Zločin a trest v režii Jakuba Šmída a o tři týdny později jsme ještě stihli premiéru komedie Veselé Velikonoce v režii Miroslava Hanuše v Pantheon Production (v komerčním Divadle Palace).
Teď režíruji (s aktuálním přerušením) v domovském souboru 3D company Velkou divadelní pohádku, což je můj autorský text inspirovaný dílem bratří Čapků. Jejich odkaz by se měl pořád připomínat, nejen když mají výročí. Bude to představení pro diváky od šesti let. Taková divadelní komedie pro děti.“
Doma je na Žižkově
Ačkoli Kristýna zkouší v různých divadlech napříč republikou, za svůj divadelní domov považuje Žižkovské divadlo Járy Cimrmana a soubor 3D company. Ten tam má stálou scénu od roku 2011. Od té doby zde vzniklo bezmála patnáct inscenací, řada titulů v české premiéře. Těmi posledními je drama podle románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch v režii zakládající členky souboru a herečky Diany Šoltýsové nebo divadelní psychologický thriller Ptáci, přenesený z Komorní činohry Jiřího Bábka.
Činoherní klub sleduje
Její otec Petr Čepek, který zemřel před více než pětadvaceti lety, byl od roku 1965 členem slavného Činoherního klubu v centru Prahy. Zůstal tam až do konce. Také Kristýna toto divadlo miluje. Chtěla by tam pracovat?
„Těžko říct. Činoherní klub vnímám jako součást rodinné historie. Teď tam je dramaturgyní moje spolužačka a kamarádka Markéta Kočí Machačíková, a myslím si, že je tam správně. Fandím jí a vývoj scény sleduji.
V době, kdy se místo obsazovalo, jsem pracovala v divadle v Kladně. Až do listopadu 2019 jsem mu byla věrná, dokud byli ve vedení Jan Krafka a Jaroslav Slánský. Když za pohnutých a nespravedlivých okolností odešli, odešla jsem i já. Nesouhlasím s postupy, které v kladenském divadle zavedl v druhé polovině roku 2019 jeho zřizovatel.“
Od ledna 2020 Kristýna učí na Mezinárodní konzervatoři Praha studenty herectví třetího a čtvrtého ročníku. „Snažím se s nimi propojovat teorii s praxí, zasvěcuji je do principů dramaturgie. Věnujeme se i ryze praktickým otázkám, třeba i organizační struktuře divadel. Momentálně učím online.“
Kristýna má ještě o čtrnáct let starší sestru Petru, se kterou se stýká. Vystudovala grafickou školu, vystřídala několik povolání, byla také garderobiérkou v karlínském divadle v Praze. Má dvě dospělé děti.
„Petra je zlatá. Spojuje nás tatínek a vzpomínky. Táta byl nesmírně laskavý, spravedlivý, hodně se nám věnoval, i když měl moc práce. Vzpomínky mám nejvíc spojené s chalupou v Podkrkonoší, kterou si s maminkou pořídili v roce 1989 v Horní Kalné. Měl tu krajinu rád, cítil se tam šťastný.“
Chalupu už rodina prodala a Kristýna si další pořizovat nechce. Ráda jezdí s přítelem na výlety po vlastech českých, miluje hrady a zámky, jižní Moravu, Slovácko. A vedle divadla, filmu, literatury, výtvarného umění a hudby také jógu.
Filmy s tatínkem
Teď už s požitkem sleduje filmy, kde hraje její otec, ale vždycky tomu tak nebylo.
„Když jsem byla mladší, byla jsem i lítostivá. Teď už dokážu docela objektivně nahlížet na jeho herectví, které podle mě skvěle definoval Jaroslav Vostrý, můj profesor, zakladatel Činoherního klubu a tátův velký kamarád. Napsal monografii Talent a osud, kde popsal, proč byl můj otec zajímavý jako herec.
S odstupem vidím i tátův poslední film Lekce Faust režiséra Jana Švankmajera a říkám si, že tu dvojroli zahrál skvěle. Dělá mi radost, když si můžu kdykoli pustit film s tatínkem. Spousta lidí tu možnost nemá.“
Ještě za svého působení na Kladně nazkoušela s režisérem Martinem Vokounem adaptaci Babičky Boženy Němcové. „Je tam krásná autorčina myšlenka, kterou František Pavlíček převedl do současné češtiny. Do úst babičky vložil větu – Jak by mohl být (její manžel Jiří) mrtvý, dokud já jsem živá! A totéž platí o mém tatínkovi a o mně.“