Článek
Kintera (1973) se nebojí jít na hranu, jak ukazuje jeho vizuální invaze v pražské Galerii Rudolfinum. Nazval ji Nervous Trees (Nervózní stromy), potrvá do 26. listopadu a vstup je zdarma.
Tam, kde v hromadě zašlého šrotu někdo vidí obtěžující bordel, Kintera spatřuje pnoucí se rostliny a životaschopnou hmotu v „sedimentu dnešní doby“, jak to sám nazývá. V jeho světě kvetou měděné cívky, v záhoncích rostou ponožky, v parcích tečou potoky plné základních desek z počítačů, majestátně se tyčí hory z praček, stromy nervózně podupávají, a kdyby potřeboval Buddha ještě jednou najít svoji nirvánu, cesta k ní povede za zpěvu Davida Bowieho mezi poletujícími polystyrénovými kuličkami.
Sediment dnešní doby
Výrazné postavě české výtvarné scény se podařilo neutlouct klasický prostor Rudolfina nesourodým čurbesem, ale integrovat ho přirozeně do krajiny z drátů a čipů a propojit ho s laboratoří podivínského botanika, sbírajícího třeba byliny živené motorem oprýskaného peugeotu.
Z výstavy Krištofa Kintery.
I když zdálky značná část instalace dílny vypadá jako chaotická změť bez ladu a skladu, pozorný návštěvník v tom ne-řádu rychle pochopí pravidla hry. Umělec poctivě přemýšlel nad sebemenším detailem, nad každým roztřepeným kabelem, aby byl v té správné poloze a na svém místě.
Kinterovo puntičkářství, v tom dobrém smyslu slova, asi nejvíc naznačují názvy jeho děl. Nejsou to rádoby vtipně úderné výkřiky, ale dávají každému jméno tak, aby mělo v té divočině své místo, aby to všechno dávalo smysl.
Tam, kde květák umí přemýšlet
Ti, kteří sledují Kinterovu tvorbu delší dobu, zklamaní nebudou. A nováčci budou mít dobrou příležitost vidět současné české umění v jedné z jeho nejpestřejších poloh. Autor se neopakuje, přirozeně pokračuje v tom, kde se cítí jistě (jako úvodní socha obřího lustru, který občas zasvítí).
Místo notoricky známých mluvících havranů a postav prevítů bušících hlavou o zeď v Česku poprvé prezentuje Public Jukebox, nechává filozofovat odlitky z květáků nebo větvičky modlit se směrem k Mekce, aby nakonec rozduněl poslední sál ždímajícími pračkami, kam kromě špinavých trenek můžete odhodit taky svou zaneřáděnou duši. Ostatně dílo se jmenuje Všichni chceme být čistí, což v realitě dnešních rasových půtek dostává o něco obludnější význam.
Krištof Kintera uprostřed apokalyptické krajiny z modifikovaného elektroodpadu.
Nejspíš si budete klást spoustu otázek – třeba jestli mohou být stromy, odvěké symboly klidu a rozjímání, vůbec nervózní? Netrapte se otázkami ani tím, že na některé neznáte odpověď hned na první dobrou.
Po zhlédnutí Kinterova rozsáhlého projektu možná začnete vnímat jinak i obyčejný květák a souseda, který se škodolibou radostí pere o půlnoci ve staré pračce, budete možná o něco míň nenávidět.