Článek
Oslovilo vás nakladatelství, abyste mu poskytl archiv?
Ne, nikdo mě neoslovil, ale nijak mi to nevadilo. Později jsem se dozvěděl, že Albatros vydává další sebrané spisy Rychlých šípů. V roce 2021 vyšel první díl, ve kterém byly kresby mého předchůdce, kreslíře Jana Fischera. Takže bylo logické, že ve druhém díle budou mé komiksy Rychlých šípů.
Zasahoval jste nějak do výběru kreslených příběhů?
Nezasahoval. Vydavatelé totiž vybrali vše, co jsem kdy nakreslil. Navíc mi tvrdili, že grafik, který bude komiksy upravovat, je extratřída, a já neměl důvod jim nevěřit. A dopadlo to relativně slušně.
Odkud ty kresby pocházejí?
Všechny mé komiksy Rychlých šípů vlastní pražský Památník národního písemnictví. Ale už bylo vše vydáno, a něco dokonce i vícekrát.
Takže se už nemůže objevit nějaký váš komiks, který by někdo měl schovaný?
Ne, to určitě ne. Rychlé šípy dělám stále, ale jen jako obrazy pro kamarády a další zájemce. Nejprve kompozici načrtnu tužkou, pak udělám štětcem černou linii tuší a nakonec vše vykoloruji anilinovými barvami. Přesně tak to dělal Jan Fischer.
Dělal jste i plakát pro kapelu Monkey Business. Jak se to stalo?
Někdo z ní mi zavolal, že by chtěli vytvořit plakát ve stylu komiksu Modrá pětka, který jsem kromě Rychlých šípů také dělal. Takže byl plakát pojatý v tomto stylu. Ale hrát jsem ji nikdy neslyšel ani neviděl na koncertě.
Druhý plakát vznikl pro countryového zpěváka Romana Horkého z kapely Kamelot. A možná bych si ještě na někoho vzpomněl. Ale plakáty rád nedělám, je to příliš zodpovědné. Musíte trefit obličeje umělců a to je při malování podle fotografií opravdu obtížné.
Jaroslav Foglar si vás vybral sám?
Osobně si mě vybral na základě konkurzu, který vypsal časopis Junák. O něm mi řekl můj kamarád a spolupracovník Junáka Láďa Havlíček, takže jsem se na něj mohl dostatečně připravit.
Jak jste s Jaroslavem Foglarem vycházel?
Pracovně. V roce 1968, kdy mu opět byla povolena veškerá činnost, bylo jasné, že to dlouho nepotrvá. Tudíž jsme museli rychle chrlit dvacet čtyři komiksových příběhů měsíčně. Takové tempo by mě dnes položilo. Naštěstí mi s tím pomáhali další dva lidé, ale nakonec se musela práce zredukovat na dvanáct stránek. Ale i tak to byl nápor. Tehdy už totiž fungovali Greenhorns i White Stars, v obou kapelách jsem hrál. Nakonec pana Foglara zase zakázali, takže se problém vyřešil sám.
Mluvil vám do práce?
Velmi nepatrně. Dal mi vždycky scénář, někdy na okraj namaloval malou kresbičku, jak by si to představoval. Já to nakreslil a přinesl mu výsledek. Pak příběh vždy prolítl očima a nevzpomínám si, že by mi někdy něco vrátil na přepracování. Pokud ano, tak to byla výjimka.
Pomohli vám Greenhorns, ve kterých jste dlouho hrál, k profesionální kariéře muzikanta?
Neřekl bych to tak, že mě ta kapela dostala nahoru, jelikož my dostali nahoru tu kapelu. To znamená Honza Vyčítal, Pepa Šimek a já. Bez nás by Greenhorns nebyli nikdy známí. Naše písničky se hrají dodnes, ten tah a drive v nich totiž zůstaly.
Jan Vyčítal byl složitá postava. Jak jste spolu vycházeli?
Honza byl kontroverzní, ale na druhou stranu musím říct, že mezi českými countryovými textaři nenajdete lepšího, než byl on. Já maloval Rychlé šípy a on vtipy pro humoristický magazín Dikobraz. Byli jsme oba výtvarníci, ale díla jsme si vzájemně neposuzovali.
Jak dlouho jste v Greenhorns působil?
Od roku 1960 do roku 1965 jsem nejprve hrál v partě, která si říkala Osada Hejkalů. Pak vznikli Greenhorns. Dělali jsme hudbu ve stylu amerického i australského country podle zpěvníku Tam, kde teče Mississippi. Vyčítal psal české texty, leckdy byly lepší než ty originální.
Odešel jsem na přelomu osmdesátých a devadesátých let, protože začala fungovat má kapela Paběrky a opět se rozjely komiksy s Rychlými šípy. Popravdě řečeno, už mě to u Greenhorns moc nebavilo, protože skupina měla zlatou éru za sebou.
Stále působíte v kapele Paběrky. Co vlastně hraje?
Říkáme tomu tramp grass. Hraji na banjo, píšu texty a občas zpívám takové štěky. Máme totiž dva hlavní zpěváky a dvě zpěvačky, tudíž to nechávám na nich.
Takže jedete po dvou kolejích. Jedna je hudební a druhá výtvarná?
Po třech, protože třetí je trampování. To nevynechávám, protože kdybych jen hrál a kreslil, zbláznil bych se z toho. Mám v Brdech starou chatu z roku 1926, v zimních měsících zase žijeme v chatce v Krušných horách. Dříve to bylo vedle v maringotce, ale rodina se nám rozmnožila. Žijeme tam pokud možno bez civilizace. A jezdíme i na tramp. V prosinci pojedeme na prodloužený víkend. Pod širák, abych si dokázal, že ještě nejsem důchodce.
