Krása vynálezů přítele civilizace Kamila Lhotáka

Lhotákovu poetickou malbu určoval jeho neškolený projev. Pro samouka a později jednoho ze zakládajících členů Skupiny 42 byla hlavním zdrojem inspirace průkopnická doba automobilismu i letectví počátku minulého století. Miloval dopravní prostředky, svérázný svět městských periférií, letišť a autovrakovišť. Sám byl nejen vášnivý cyklista a motocyklista, ale i odborník na mechanismy různých vynálezů. Fascinovala ho nejen dobová vyspělost i křehkost strojů, ale i to, že technické vymoženosti pomáhají lidem.

„Vždycky mě vzrušovala poezie techniky, zajímala mě krajina, ve které se spojovala příroda s civilizací. Zpočátku jsem kreslil a maloval jakousi iluzi světa dětství. Stará technika mě inspirovala ke klukovskému snění. Postupně si mě namluvila moderní civilizace, jsem totiž přítel civilizace, postupně jsem se v ní zhlídnul,“ vyprávěl malíř, grafik, ilustrátor více než stovky knih i autor čtyř vlastních.

Už místo, kde malý Kamil vyrůstal, bylo osudové. Narodil se jako nemanželské dítě do městské periférie Holešovic, kam jezdila první pražská tramvaj. Byly tu továrny, elektrárna, plynárna, železnice, jatka i Vltava s čluny. Otec se snad z obavy o vlastní kariéru – byl to medik a později zakladatel farmakologie, jehož celé šlechtické jméno znělo rytíř Kamil Lhoták ze Lhoty – k synovi oficiálně nehlásil. Jeho i matku však celý život finančně podporoval.

„Vystupoval vždycky o stanici dřív a ten kus cesty došlapal, aby ho nikdo neviděl,“ vzpomínal později na fotra, jak mu klackovitě v duchu říkal. Bohužel právě on nakazil v době války syna infekcí dětské obrny, celý život tak Lhoták napadal na nohu. S jeho postižením souviselo, že měl úctu k životu i pochopení pro handicapované i jiné životní ztroskotance. Vztah k otci měl komplikovaný a nedokázala ho napravit ani astronomická částka půl miliónu korun, kterou profesor Lhoták svému synovi odkázal.

K umění a literatuře vedla malého Kamila hlavně matka, která milovala divadlo a byla velice společenská. Po absolvování gymnázia spíš než na Akademii šel na přání matky i díky dědictví na právnickou fakultu. Studoval bez zvláštního nadšení, raději maloval než se zabýval paragrafy. Inspiraci našel v dobrodružstvích Julesa Verna, líbili se mu prokletí básníci i poezie civilismu, blízký mu byl geniální reportér z Moulin Rouge Toulouse-Lautrec, svým naivismem ho uhranul Henri Rousseau a imaginativností zase Josef Šíma. Horlivě se později seznamoval s uměním Miróa, Filly, Dalího, Giacomettiho… Žlutou barvou svých balónů podle některých odborníků odkazoval na Vincenta van Gogha.

Vroce 1938 se oženil s židovkou Herthou Guthovou a o rok později měl v Beaufortově galerii svou první výstavu. To už na Hradě vlál rudý prapor s hákovým křížem. „Výtvarná kritika od počátku postřehla, že Lhotákovy krajiny až děsivě nehnuté pod vysokým nebem jako jeviště jednoduchých výjevů s antikvovanými stroji nejsou veselé, ale tkví na nich jakýsi až existenciální smutek,“ píše ve Lhotákově monografii L. H. Augustin.

Telegrafní tyče se změtí drátů, otlučená jízdní kola či stará auta pokládal citlivější divák za dojímavé stopy po člověku, jenž ze scény právě odešel, aby se tam už nikdy nevrátil… Během druhé světové války to musela být nepředstavitelně silná emoce.

Roku 1942 vzniká slavná Skupina 42, jejímiž členy byli také Jiří Kolář, Jan Kotík, František Gross a František Hudeček. Na ideové orientaci měl rozhodující podíl Jindřich Chalupecký. Zřejmě nejdůležitější událostí se pro Lhotáka o rok později stává skupinová výstava, kde se svými jednatřiceti pracemi představuje jako nezaměnitelná osobnost. Mezi jeho díly visí i obraz Dcera velkoměsta (1943). Ten si o pár let později bude na výstavě českého umění v Paříži s nadšením prohlížet Pablo Picasso.

Přestože prošel Kamil Lhoták dlouhým uměleckým vývojem a byl pod vlivem moderny, šel vlastní cestou a dobové přístupy si vždy transformoval – nadchl jej surrealismus (Ohrada snů z roku 1941) i myšlenky popartového hnutí. Byl neuvěřitelně pracovitý a pečlivý. Měl zásadu, že každý den musí vzniknout alespoň jedna malá kresba. Celkem vytvořil kolem dvou tisíc obrazů a desítky tisíc kreseb, mimochodem pro nespokojenost jich stovky rozpracovaných zničil.

Po válce se Lhotákovy práce dostávají i na výstavy do Londýna, Káhiry nebo Sao Paula, v roce 1947 malíř získává zlatou medaili na benátském bienále, a to za kreslený film Atom na rozcestí, který byl údajně prvním dílem na námět atomové energie ve světovém filmu.

Pro svůj dobře čitelný rukopis byl vyhledáván nakladateli: kresbami doprovodil například oblíbenou knihu Dědeček automobil od svého přítele Adolfa Branalda (spolupracoval i na stejnojmenném filmu), překlad Vynálezu zkázy či Pohádky o mašinkách. Svět Kamila Lhotáka v sobě ukrývají i poštovní známky. K jeho jubileu vydala Česká pošta tajemnou Dívku s dlouhými vlasy (1951).

Lhoták rád nosíval kostkované košile, byl výřečný a měl báječný smysl pro humor. Vládl milou ironií a ti, kdo jej znali, vzpomínají na jeho glosátorskou dovednost. Snobům říkal „prdofilové“. V šedesátých letech se stala jeho modelem i jeho životní družkou Anna Endrštová, kterou jako kluk nakreslil do školního sešitu. I ona byla poznamenána fyzickým handicapem.

V roce 1990 maluje svůj poslední obraz s názvem Meteor padá do moře a 22. října v 78 letech umírá. Urnu s popelem rozprášil jeho syn z kopce Číčov u Libochovic, tak jak si to Kamil Lhoták přál.

Jeden z nejoriginálnějších českých umělců dokázal ve své tvorbě až do vysokého věku udržet pel dětské zvídavosti i nadšení kluka, který poprvé v životě vidí, jak z nádraží vyjíždí parní lokomotiva. Snad proto se v přítomnosti jeho obrazů cítí člověk tak nějak hezky.