Královna severské detektivky Kristina Ohlssonová: Mé postavy mi hlavně nesmí lézt na nervy

Scházíme se na švédském velvyslanectví v Praze. Na stole voní čerstvě upečené kynuté šneky, kanelbullary. Střídmé, vkusné je i vybavení místnosti, kde probíhá rozhovor. Takhle vypadá Švédsko, pomyslím si, když vejdu dovnitř. A typicky švédská je i Kristina Ohlssonová. Než se stala světovou literární hvězdou, pracovala v diplomacii.

O tom, že budete jednou psát knihy, jste snila od dětství. Proč jste nešla studovat novinařinu nebo tvůrčí psaní?

Říkala jsem to hlavně, když jsem byla malá. Ostatně psát jsem začala už v sedmi letech. S tím, jak jsem dospívala, jsem se začala důkladně zajímat o okolní svět. Studovala jsem zahraniční politiku, zaměřila se na Blízký východ, na Ameriku. Tohle všechno mě později zavedlo až ke studiím politologie, následně do diplomacie.

Literatura stejně vyhrála. Nezdá se vám svět nebezpečnější, když vás živí detektivky?

Ani, ne. Já jsem vážně vždycky měla velkou představivost. Na to, abych dodržovala hranici mezi fantazií a skutečností, jsem si vždycky dávala, dávám pozor. Proto si docela užívám literární vytváření těch příšerných věcí, těch, které se mohou stát komukoli z nás a o kterých mohu psát. Vím, že se dějí, vím, že na nich není nic zábavného. V realitě si od nich udržuji odstup.

K vymýšlení příběhů patří jména postav. Jak jsou pro vás důležitá?

Jsou přímo zásadní! V případě nynějšího hlavního hrdiny, jmenuje se August Strindberg (vystupuje v Bouři a v Ledoborci, knihy budou přibývat- pozn. red.), jsem si výjimečně zažertovala. Moje postava je jmenovec neslavnějšího švédského spisovatele (1849-1912). Tohle už nikdy neudělám… Obecně se snažím volit obvyklý, osvědčený mix jmen svých postav. Namíchat ta úplně běžná, až nenápadná, s nějakými, která si čtenář okamžitě zapamatuje. Musejí vytvořit i fungující celek, v prostředí, kam je umístíte… Nesmí mi lézt na nervy. Uvědomte si, že já s nimi doslova roky žiju. Přecházejí z knihy do knihy.

Ještě pro neznalé. August Strindberg je ve Švédsku v podobné pozici jako Karel Čapek či Milan Kundera v Česku?

Je v absolutně výjimečné pozici. Pro Švédy je literární ikona.

Postavy jsme probraly. Co prostředí vašich detektivek. Ledoborec se opět odehrává u moře, v oblasti Hovenäset. Znáte ji dobře?

Jezdívala jsem tam jako malá za prarodiči každé léto. Měli tam chatu, kterou jsem milovala. Vypadala pohádkově. Oblast je plná těchhle krásných barevných dřevěných domů. Stojí velmi blízko u sebe. Dokážete mezi nimi upažit. V tu chvíli se cítíte jim až pohlcená. Stavěly se tak schválně. Víte proč?

Kvůli větru?

Těsně vedle. Kvůli rybářským sítím, jež se mezi nimi věšely, aby uschly… Prarodiče bohužel svůj dům v roce 1987 prodali. Bylo mi osm. Pamatuji si, jak mě to mrzelo. Co ovšem taky vím, byla jsem jediná, kdo v rodině plakal. Je to úchvatné místo. Znovu jsem se na Hovenäset vrátila ve 34 letech. A když jsem psala poslední detektivky, ty s Augustem Strindbergem, děj jsem schválně umístila do tamní krajiny.

Nebyla jste v dospělosti zklamaná, jak to tam vypadá?

To víte, že jsem se toho bála. Vždycky, když kamsi – kde to milujete – po dlouhé době vracíte, doufáte, že se nic nezměnilo, že vše zůstalo tak, jak si to pamatujete… Mně to vyšlo, Hovenäset mě nezklamal. Stále je překrásný, stále vás spolehlivě nabije. Je tam absolutní klid. Musíte tam odpočívat téměř povinně. Doslova nic se tam neděje. Což je krásné.

Probraly jsme postavy, prostředí. Vaše detektivky jsou ovšem i neseversky klidné, až poetické. Zbytečná krev v nich „neteče“. Je vaše novinka Ledoborec stejná?

Je. A je plná zimy, ledového počasí, které ke Švédsku taky neodmyslitelně patří. Já zimu miluji, protože jsou v ní ty nejkrásnější věci, které miluji, a já k nim v Ledoborci přidávám ty nejhorší věci, jež můžete v člověku najít. Jinak čtenáři se opět setkají s Augustem Strindbergem. Tentokrát řeší požár chatek u moře…

Další kus série, dobře. Prozradíte mi, jak obvykle vzniká vaše detektivka?

Tak předně, nedělám si žádné schéma, ani synopsi. Na začátku mé nové knihy musí být hlavně to, že mě musí bavit. Bez toho by žádná nevznikla. Musí mě neustále překvapovat. Jsem její první čtenář. A jsem si jistá, že kdyby nebavila mě, nebude bavit ani čtenáře. Postavy tak nechávám žít tak, aby vytvářely děj. Své myšlenky neustále rozvíjím. Někdy bohužel, protože pak dost přepisuju… Takhle tvořím zhruba deset týdnů, vznikne hrubá verze. Poté si odpočinu, vím, že mě čekají další pracovní měsíce. Kdybych měla nějak zprůměrovat, jak dlouho připravuji jednu knihu, je to rok. Do toho počítám i čas v nakladatelství.

Takže žádné přesné zápisky, grafy, cedulky… k vaší tvorbě nepatří?

Ne, vidíte, ale i mě tohle u kolegů fascinuje. Jak dokážeme odlišně tvořit, jak jsme každý jiný, jak jsou naše mozky jiné a jak je spojuje touha tvořit… Odráží to naše povahy. A jak jsem už řekla, já svou fantazii nechávám plynout bez „pravidel“. Když mám například postavu na vozíku, dojdu s ní klidně od začátku na stranu dvě stě. Zjistím-li, že mi na vozíku „nefunguje“, nezastavím se, píšu dál. No, a v hrubé verzi tak posléze přepisuju kvůli tomu desítky stran. Vím, že tam ta postava nemůže zůstat, vím, že nemohu doufat, že si čtenář nevšimne, že najednou bez problémů chodí…

Proslavily vás i knihy pro děti. Je náročnější uspět u malých čtenářů než u těch velkých?

Je to úplně stejně zábavné. Navíc, už jenom v tom, že je to výrazně méně textu, máte jako autorka méně práce… Zároveň však musíte přemýšlet jinak než u detektivek, musíte text jinak vnímat. Musíte mít třeba hudební nadání, slyšet text určený malým čtenářům jako muziku.

Vy tohle nadání máte, o čemž svědčí odborné ceny.

Nejen já ho mám… Hlavně si myslím, že člověk buď umí psát pro děti, nebo neumí psát pro děti. Nepíšete totiž pro jedno dítě, ale pro tisíce dětí. A jelikož já sama žádné nemám, hodně se radím také s těmi, kteří své malé čtenáře dokonale znají. Dokážou mi při tvorbě pomoci.

Evidentně patříte k autorům, kteří si nechají do svých textů mluvit.

Já o nich moc ráda debatuji. Nemám k nim výraznou emocionální vazbu. Nejsem uražená, když slyším připomínky, ráda je vidím z nezaujaté pozice. Aby byla kniha dobrá, musí se jí věnovat i kdosi jiný než autor/ka. Úloha nakladatelského autora v procesu je klíčová.

Vrátím vás ještě do minulosti. Sedíme na švédské ambasádě v Praze. Váš život byl roky s diplomacií spojený. Nechybí vám?

Opustila jsem ji dobrovolně, nechybí mi. Navíc mi zůstali přátelé, kteří v ní pracují, nejsem „úplně „mimo“… Nezastírám, že šlo o roky, kdy mě i zcela naplňovala. Jen jako spisovatelka se cítím svobodnější. Tohle povolání je pro mě zábavnější, jsem díky němu bohatší, ne ve smyslu finančním, ale v inspiraci, v tom, co mi přináší. Ráno mi už nezvoní budík. O své práci, o svém volnu si rozhoduji sama.

S vaší postavou, Augustem Strindbergem, trávíte již několikátý rok. Po Bouři vyšel v češtině Ledoborec. Jak dlouhá bude tahle série?

Nemám v sobě nastavenou žádnou hranici. Nyní rediguji již čtvrtý díl a přemýšlím nad pátým. Dokud mě bude bavit, bude August Strindberg žít.

Působila jste, žila na Blízkém východě. Mimo jiné v Iráku, Izraeli. Co střední Evropa, Česko? Co o nás víte?

To, že je Praha krásná. To, že je vaše jídlo skvělé. To, že máte skvělé pivo. Na vnitropolitickou situaci se mě neptejte. Ne, že bych nechtěla odpovídat, jen o ní nic nevím.

Cením si upřímnosti. Vaše knihy jsou u nás ovšem velmi populární. Víte, jak vypadá váš typický čtenář?

Ve Švédsku to vím zcela přesně. Je to žena, vysokoškolsky vzdělaná, starší 35 let. Ale český čtenář, čtenářka? Nemám potuchu. Předpokládám, že to bude podobné. Budou to ženy.

Vím, že k vám stále patří i cestování. Stále píšete ráda v cizině?

Nejraději je píšu ve své kanceláři, ve Stockholmu. Pronajímám si ji od roku 2015. Ovšem psát v zahraničí je také fajn. Tvořila jsem v Jeruzalémě, v Ankaře, ve Vídni, v Istanbulu… Ale můj život spisovatelky není jen o psaní. Musím také své knihy propagovat. Podívám-li se do diáře, vidím, že každý týden budu mimo domov. Nevadí mi to. Cestování mě stále baví.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Ledoborec - Kristina Ohlsson, Bouře - Kristina Ohlsson, Stříbrný chlapec - Kristina Ohlsson