Král mezi padělateli obrazů

Z Vermeerovy tvorby známe jen necelé čtyři desítky maleb, takže každé jeho nově objevené plátno se automaticky stává světovou senzací.

Odborníci usoudili, že Krista a cizoložnici Göring získal přímo z Holandska, a protože tam existoval přísný zákaz vývozu Vermeerových obrazů, spustilo se na jaře 1945 intenzivní pátrání, kdo a kdy hitlerovskému maršálovi vzácné dílo nelegálně prodal.

Z účetních knih jedné ze zprostředkovatelských firem se vyšetřovatelé dostali až k Hanu van Meegerenovi, bydlícímu tehdy v luxusním domě v Amsterodamu. Právě on malbu pustil do prodeje.

Zjistilo se, že Meegeren se živí jako malíř a starožitník. V podnikání se mu viditelně dařilo. Vlastnil několik nemovitostí v Holandsku i ve Francii, nicméně sousedé ho považovali za výstředního podivína. Potrpěl si na luxus, měl rád ženy, dobré jídlo i alkohol, měl sklony k návykovým látkám, což tehdy bylo morfium.

Meegeren nic nezapíral. Opravdu prodal zájemcům plátno Vermeera, které prý objevil u zchudlé šlechtické rodiny v Itálii, ale netušil, že konečným zákazníkem bude nacistický pohlavár. Policie báchorce neuvěřila. Meegeren byl zatčen a obviněn z kolaborace s nepřítelem.

V cele pro zadržené se rozhodl, že řekne pravdu. Vermeer není Vermeer, ale jde o jeho vlastní padělek. A není jediný, který vyrobil. Za falešného Vermeera označil i obraz Krista s učedníky v Emauzích, který visel v rotterdamském Muzeu Boijmans Van Beuningen a byl považován za jedno z nejvýznamnějších mistrových děl.

Meegerenovi zprvu nikdo nevěřil. Za padělatelství mu hrozil maximálně dvouletý trest, zatímco za kolaboraci mnohaleté věznění. Přiznání se považovalo za výmluvu. A tak Han van Meegeren ve vězení za dozoru policie i přizvaných odborníků jako důkaz namaloval další vermeerovský padělek. Světová veřejnost byla v šoku. Skandál okamžitě učinil z Meegerena jednoho z největších falzifikátorů, jaký kdy žil.

Han van Meegeren, vlastně Henricus Anthonius van Meegeren, se narodil 10. října 1889 v Deventeru v Holandsku. Studoval nejprve architekturu v Delftu, Vermeerově městě, ale pak dal přednost malování, kterému se věnoval na akademii v Haagu. Tvořil ve stylu starých mistrů, moderní umění přímo nenáviděl. Jeho hlavní školou byla muzea umění, která pravidelně navštěvoval. Kritici ho označovali za konzervativního tvůrce. Vzbudil sice pozornost, ale ne takovou, jakou by si přál.

Úspěch střídaly nesnáze. Rozvedl se a znovu oženil. Ve 30. letech se usadil ve vile Primavera Roquebrune-Cap-Martin na Azurovém pobřeží, kde maloval portréty pro anglické a americké klienty - řadu z nich poznal přímo na jihu Francie.

Zákazníci obdivovali jeho schopnost zachytit tvář téměř s fotografickou dokonalostí. Pro znalce však zůstal malířem druhé, či dokonce třetí kategorie. Rozhodl se, že je vytrestá. A v novém sídle si vybudoval padělatelskou dílnu. Těšil se, jak se kritici budou rozplývat nad jeho Vermeery.

Hodiny a hodiny studoval techniku starých mistrů. Neponechal nic náhodě. Maloval na barokní obrazy, které si kupoval ve starožitnostech, a původní malbu z nich pečlivě odstranil. Ze štětek na holení vytrhával jezevčí chlupy a z nichž vyráběl štětce, kterými maloval i Vermeer. Připravoval si zásadně přírodní barvy a hlavně do barev zamíchal trochu rozdrceného bakelitu, což byl jeho největší objev.

Když se hotová malba prudce zahřála, bakelit po vychladnutí ztvrdnul a popraskal, což dokonale imitovalo povrch obrazů starých mistrů. Měl také hluboké teoretické vzdělání a dokázal se vcítit do myšlení Vermeera. A svým uměním oklamal i nejlepší znalce.

Naprosto skandálním způsobem se mu to povedlo v případě Abrahama Bredia. Historik umění Bredius byl uctívanou autoritou v otázce holandské malby 17. století. Profiloval se jako znalec Rembrandta, Halse a Vermeera. Jemu Meegeren naservíroval obzvláště chutné sousto: obraz Kristus s učedníky v Emauzích, který sám namaloval, ale vydával ho za dílo Vermeera. A Bredius návnadu spolkl i s navijákem.

O Meegerenově padělku nadšeně napsal: „Je to úžasný okamžik v životě milovníka umění, když se ocitne před neznámým obrazem velkého mistra, nedotčeným, na původním plátně a bez restaurátorských doplňků, prostě tak, jako by právě opustil malířův ateliér. A jaká je to malba!... Trochu odlišná od ostatních obrazů, a přesto každým tahem jde o Vermeera. V žádném jiném díle mistra z Delftu nenajdeme takové procítění, tak hluboké pochopení biblického příběhu - vznešeně lidské vyjádření prostřednictvím toho nejvyššího umění.“

Brediův článek nevelkých rozměrů vyšel v renomovaném odborném periodiku Burlington Magazine v listopadu 1937 a o senzačním objevu neznámého Vermeera referovaly i další uznávané umělecko-historické časopisy, jako Pantheon nebo Zeitschrift für Kunstgeschichte. Z obrazu Kristus s učedníky v Emauzích se vyvozovaly dalekosáhlé závěry. Že se Vermeer jako Holanďan dostal do kontaktu s uměním italského baroka, zejména s malířem Caravaggiem, že Vermeer pracoval i pro katolické kruhy, ač sám byl protestant, což se vysvětlovalo tím, že se v Delftu přiženil do katolické rodiny.

Že zostudil slavného historika umění Bredia, Meegerena nesmírně těšilo. Měl s ním totiž nevyřízené účty. Jeho kamarád Theo van Wijngaarden získal kdysi originál barokního malíře Franse Halse, který Meegeren restauroval, a pak ho společně chtěli prodat. Bredius však dílo označil za padělek a z obchodu sešlo. Oba společníci poté experty z duše nenáviděli. Pomsta však nebyla jedinou motivací. Šlo i o peníze.

Díky padělkům Vermeera, ale i Pietra de Hoocha a Franse Halse Han van Meegern rychle zbohatl. Krista, který se po smrti zjevil svým učedníkům v Emauzích, získalo prostřednictvím sponzorů a Rembrantovy společnosti za půl miliónu guldenů Muzeum Boijmans van Beuningen. Krista, který poskytl rozhřešení provinilé ženě, si za 1 milión 650 tisíc guldenů koupil Göring. Jde údajně o historicky nejvyšší cenu, jaká byla kdy zaplacena za falzifikát! Současný ekvivalent by byl podle odhadů 7 miliónů dolarů.

Meegeren vše tajil i před svojí ženou. Říkal jí, že vyhrál v loterii a že se mu daří v obchodu se starožitnostmi.

Na podzim 1947 byl Meegeren v Amsterodamu za pozornosti sdělovacích prostředků odsouzen k ročnímu vězení, ale brzy nato v nemocnici 30. prosince ve věku padesáti osmi let zemřel. Tím případ neskončil.

Objevili se znalci, kteří tvrdili, že dva údajné padělky včetně Krista s učedníky v Emauzích jsou ve skutečnosti Vermeerovy originály. Názor zastávali sběratel Daniél George van Beuningen, který stejně jako Bredius Meegerenovi bezhlavě naletěl, a jím placený historik umění Jean Decoen.

Beuningen a Decoen se kvůli tomu dostali do sporu s restaurátorem Paulem B. Coremansem, který Krista s učedníky v Emauzích vyhodnotil jako nesporný padělek. K celé záležitosti se konal i soud, který po smrti Beuningena vedli v 50. letech jeho dědicové v Bruselu. Nakonec byli nuceni zaplatit soudní výlohy a omluvit se Coremansovi.

Padělky, které Meegeren vyrobil, se staly předmětem velkého sběratelského zájmu. Tak třeba v roce 1996 se na aukci v Paříži prodala jeho Poslední večeře Páně ve Vermeerově stylu za 350 tisíc franků (tehdy 1,5 miliónu korun) a o rok později další padělek Ježíš diskutující v chrámu s židovskými učenci stál na aukci Christie’s v Amsterodamu 58 tisíc guldenů (tehdy téměř 1 milión korun).

Sláva Hana van Meegerena je prostě nezničitelná. A jeho Kristus s učedníky v Emauzích je dodnes vystaven v rotterdamském muzeu jako nejproslulejší světové falzum.