Článek
Píšete, že Václav Klaus natlačil Vladimíra Mečiara do role tvůrce samostatného státu. Češi ovšem samostatnost nechtěli, začali s tím Slováci. Můžete to rozvést?
Ani Slováci ve své většině nikdy samostatnost nechtěli. Už od roku 1919 mluvili o autonomii, a hlavně o soužití na bázi rovný s rovným. Rovný s rovným je těžké, když je jedněch deset milionů a druhých pět. Peníze vždycky tečou spíš jedním směrem. Oni ale od společného státu chtěli hlavně rovnoprávnost, což velká část Čechů až do konce nepochopila.
Z české strany se na ně hrála politika staršího bratra. Když se proti tomu paternalismu začali bouřit, vyčetli jsme jim, že na ně doplácíme. Jak se ale začnou vyčítat peníze, nastává většinou konec. Mezi lidmi i mezi národy.
Ani v tom roce 1992 všichni Slováci nechtěli samostatnost. Slovenská národní strana, jediná stabilně nacionalistická, složená z lidí, kteří manifestovali s transparenty Hlinky a Tisa, měla podporu zhruba patnácti procent voličů. Mečiar byl něco jiného. Nebyl nacionalista, ale populista. Když to vypadalo, že se vyplatí hrát v Praze Jánošíka, který před Čechy nestáhne kalhoty, hrál ho, stejně jako by hrál kohokoli jiného. Z českého pohledu to ale splývalo všechno dohromady.
Společný stát byl v roce 1918 český nápad, Slováci se k němu přidali. A když se ten stát rušil, pominula se spousta lidí, kteří za ten stát obětovali život. Ale Gabčík a Kubiš, jeden Slovák a druhý Čech, kteří zabili Heydricha, zemřeli za společný stát, stejně jako desetitisíce odbojářů protinacistických a protikomunistických.
V roce 1992 tedy zvítězila česká netrpělivost se Slováky vyjádřená větou Ať si jdou. Fakt je, že Václav Klaus moc jiných možností neměl, pokud chtěl uskutečnit ekonomickou reformu. Ta potřebovala pár let předvídatelného vývoje a centralisticky řízený stát. Kdežto se Slováky to vypadalo na dohadování, které nikdy neskončí.
Slyšel jsem Slováky, kteří říkají, že slovenští politici se chtěli oddělit, protože to potřebovali v klidu rozkrást…
Privatizace rozdělení federace urychlila na obou stranách. Politici pochopili, že se bude rozdělovat majetek, a kdo to bude dělat, získá vlivné příznivce, lidi, kteří na privatizaci zbohatli. Mečiar neponechal nic náhodě a po roce 1992 rozděloval všechno sám.
Není problémem slovenské politiky to fanfarónství, přehnaná emotivnost?
Slováci mají emocí určitě víc. Naše politika je ve srovnání s jejich ohnivou utahaná, až nudná. Někdy je nuda lepší než oheň, někdy ne.
Hlavně je ale těžké mluvit o dnešním Slovensku jako o celku. Je rozdělené na všechny možné způsoby. Rozděluje ho politika i to, kdo je křesťan a kdo není. Část Slováků chce do Evropy, část by nejradši izolovala zemi od zbytku světa.
Liší se Slováci a Maďaři, ale i slovenský západ a východ. Jsou lidé, kteří v Bratislavě říkají, že Slovensko končí už v Nitře, možná snad s přidáním něčeho v Košicích. Mezi tím jsou doliny a v každé žije nějaký starosvětský pantáta, který si přeje, aby všechno bylo jako dřív.
Část lidí v Evropě se bojí svobody a budoucnosti. Heslem brexitérů bylo: Chceme zpět kontrolu. Navozuje to představu, že lze mít plnou kontrolu nad světem, což nejspíš neodpovídá skutečnosti. Také to navozuje představu, že kdysi existoval rajský věk, který lze vrátit. Kdo tohle slibuje, je ale vždycky podvodník, protože mládí vrátit nelze.
Psal jste, že političek je na Slovensku jako šafránu, ale zase mají prezidentku. Nezměnilo se tam něco zásadního?
To je doklad dvojího Slovenska. Chvilku je to tam příšerné, za Roberta Fica dojde k vraždě novináře. Společnost se vzedme a v reakci na to vygeneruje Zuzanu Čaputovou. To ale neznamená, že prezidentka dnes nemá odpůrce, naopak.
Letos na Prvního máje jsem byl na demonstraci v Nitře, kterou pořádal Ficův Smer. Šéfův pobočník tam roztleskával lidi a tisíce lidí s ním skandovaly: Čaputová je americká kur… Tohle je příklad emotivnosti, kterou u nás nikdy, doufám, mít nebudeme a která snad skončí i na Slovensku.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Slovensko 30 let poté - Pavel Kosatík (2022, brožovaná)
