Koreanistka a spisovatelka Nina Špitálníková: Máme svobodu a strašně jí plýtváme

Říkáte, že Severka vychází z reálného příběhu. Mohla byste z něj něco prozradit?

Je to příběh, který se vyskytl v mé předchozí knize Svědectví o životě v KLDR. Hlavní roli v něm hraje mladá Severokorejka, která utekla do Jižní Koreje, i když ona sama nechtěla, ale rodiče jí to zařídili. Najednou se ocitla v zemi, kterou na jednu stranu opovrhovala, na druhou obdivovala, ale nedokázala se do té společnosti vžít. Bojovala s tím, kým v Severní Koreji byla, čím byla její rodina, proč si rodiče vybrali ji a ne jejího sourozence a co s nimi vlastně je. Dělala jsem s ní několik rozhovorů a její příběh byl natolik jiný, že jsem mu potřebovala dát větší prostor.

Jak při vašich setkáních působila?

Byla to mladičká osmnáctiletá holka, která byla úplně rozebraná. Sama před sebou chtěla obhájit, proč se tak či onak doma chovala. Chtěla, abych ji soudila, ale já jsem z toho byla zmatená a nešťastná. Měla za sebou tak dvacet normálních životů, ale nepokazit to při psaní, když máte něčí osud v rukách, bylo stresující.

Zmiňujete prvek odsouzení. Pro vědeckou práci by ta emoce nejspíš byla nežádoucí, pro beletristu je zase náročnější příliš nezkreslit skutečný příběh. Jak jste k tomu přistupovala?

Zpočátku jsem s tím měla obrovský problém. Když jsem v roce 2014 začínala nahrávat první rozhovory se severokorejskými uprchlíky, byly v zásadě nepoužitelné, protože jsem strašně chtěla senzaci. Člověk v tom nesmí hledat nic víc kromě klasického příběhu a ten sám už je senzační. Musela jsem se naučit jenom poslouchat a nedávat tam svůj názor. Trvalo mi to desítky rozhovorů, než jsem se do toho dostala a začala čistě ty příběhy nasávat.

Dala jste „Severce“ literární život. Co jste do té mladé Severokorejky vložila ze sebe?

Přemýšlím, jak to komentovat, aniž bych prozradila to zásadní. Dbala jsem o to, aby hlavní postava byla skutečně taková, jakou jsem ji poznala během našich rozhovorů. V knize se prolíná více pasáží a dějových linek, jedna je o tom, co mohla svými činy způsobit své rodině, která zůstala v Severní Koreji, jak ti lidé mohli dopadnout. Tohle je má smyšlenka, protože jsem neměla možnost ověřit si fakta s druhou stranou.

V anotaci píšete, že jedním ze zásadních témat je, co je člověk ochoten pro svou svobodu obětovat. Jaké hříchy ta mladá žena nesla na svých bedrech?

Nesla si jich ze Severní Koreje několik, protože patřila k velmi prominentní rodině. V patnácti letech měla nejvyšší ocenění, jaké tam lze dosáhnout. Práskala, bonzovala, v našich očích se chovala jako šílená, zlá bytost, ale ona k tomu byla vedena, tohle ji systém učil. Člověk si říká, že by k ní neměl mít sympatie, ale já jsem je měla. Když potom v Jižní Koreji hledala svobodu, cítila se najednou poprvé nesvobodně, protože pojetí svobody je v Severní Koreji úplně jiné než v demokratickém světě.

Jak si Severokorejci svobodu představují?

Pro nás je to vnitřní svoboda, abychom si mohli dělat a říkat, co chceme, pro ně to je o svobodném nákupu potravin a finanční nezávislosti. Většina ze severokorejských uprchlíků nechce veřejně mluvit nebo psát, téměř sto procent z těch, s nimiž jsem mluvila, chtělo mít hlavně ekonomicky lepší život. Někteří kvůli tomu museli v Severní Koreji nechat svoje děti a odešli bez rozloučení. Ty děti mohou být za činy svých rodičů popraveny nebo spadnout v kastovním systému níž. Až když jsem se stala matkou, dokázala jsem dohlédnout tu hrůzu, jakou rodiče i děti prožívají.

V letech 2011 a 2012 jste v Severní Koreji studovala, další rok jste naopak v Jižní Koreji nahrávala svědectví uprchlíků. Co prožívají, když jsou najednou zcela odkázáni sami na sebe?

Když jsem studovala v Severní Koreji, měla jsem přesně nadiktovaný rozvrh: škola, příděl jídla, osobní čas, příděl večeře, večerka. Každý den to stejné. On ten život byl najednou snadnější, i když byl jinak velice těžký, protože dostat informace bylo náročné. V krámě nic nebylo, a když bylo, byli jsme nadšení, že mají jeden druh prošlého jogurtu. Pak jsem se vrátila do Čech a v obchodě bylo najednou čtyřicet druhů jogurtů. Nedokázala jsem si vybrat. V Severní Koreji si můžete stěžovat na systém, ale tady můžete přejít do jiného, pokud se vám něco nelíbí. Je to vaše volba a to na vás klade určité nároky.

Jak se za těch více než deset let, kdy se tomuto tématu profesně věnujete, proměnila mentalita v Severní Koreji?

Extrémně velké jsou generační rozdíly. Životy za Kim Čong-ila a za Kim Čong-una jsou dva naprosto odlišné světy. Když jsem mluvila se starším Severokorejcem, byla z něj pořád cítit láska k velkému vůdci Kim Ir-senovi. Mladí lidé probírají moderní filmy, prožívají běžné vztahové problémy, lásky a rozchody řeší podobně jako my tady. Je hezké, když s nimi najdu něco společného.

Mohla by podle vás, když to trochu přitáhnu za vlasy, touha mladé generace po hamburgeru z McDonaldu a amerických superhrdinech změnit severokorejský režim?

To nevím, ale jestli něco může změnit totalitní režimy, tak jsou to nadupaná lednička a západní filmy. V Severní Koreji vznikla i střední třída, ale čím víc se tam dostávají západní věci, tím víc režim utahuje šrouby. Je to takový cukr a bič. Uvidíme, těch scénářů, jak se ta země může proměnit, je hodně.

Co vás s knihou čeká dál?

Ze Severky bude animovaný film o privilegované ženě, která nechápala paradoxy našeho života. Divila se třeba, proč rodiče na pískovišti kárají děti, když chtějí ostatním půjčit svoje hračky. Měla v sobě nastaveno, že všechno je všech, že půjčování je správné. Začala si všímat paradoxů takzvaně prozápadní společnosti, které my už neřešíme. V některých věcech měla pravdu, i když si to nikdo nedovolí říct, protože je ten režim tak zrůdný. Nedokážeme připustit, že třeba jedno procento z tamního života není špatné. Připadalo mi důležité trochu to v té knížce vypíchnout, protože jsem se někdy za nás, Evropany, styděla. Máme svobodu a strašně jí plýtváme.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Severka - Nina Špitálníková, Svědectví o životě v KLDR - Nina Špitálníková