Článek
Měsíc autorského čtení je fenoménem v českém literárním prostředí. Slovenští autoři jsou jeho součástí v různé míře každý rok. Jak jej vnímá Slovensko?
Nejsem si jistý, jak ho hodnotí širší veřejnost, přestože si myslím, že ta literární o něm jistě ví. I v Košicích tento festival v předchozích letech fungoval dobře. Budeme se snažit, abychom povědomí o něm rozšířili mezi další lidi. Děláme ho v Bratislavě na třech místech, s nejkvalitnějšími autory a autorkami.
Na festivalu budete propojovat českou a slovenskou literární scénu. Máte v Česku své favority?
Českou scénu sleduji od počátku svých pracovních aktivit. Když byla ředitelkou bratislavského Českého centra Lenka Zogatová, vytvořili jsme program Czecho Mecho. Spojovali jsme v něm literaturu s jinými druhy umění, často s hudebním a výtvarným. Akce jsme měli každý měsíc, vždy jsme na ně zvali české autory a autorky. Vaši scénu tedy vnímám široce, čtu i česká literární média, časopisy.
Nedávno jsme měli program s Klárou Vlasákovou, často spolupracujeme s Petrem Borkovcem, máme soutěž Básně SK/ CZ, v níž dáváme najevo, že naše jazyky si nejsou cizí. Vždy s vaší literaturou počítáme, a proto organizovat Měsíc autorského čtení s českými spisovateli a spisovatelkami bylo velmi přirozeným rozhodnutím.
Co vás přivedlo k tomu, že propagujete slovenské autory v zahraničí i na Slovensku?
Před téměř deseti lety jsem začal spolupracovat s Kolomanem Kertészem Bagalou, který není standardním typem vydavatele. Na scéně je už od dob, kdy se začalo formovat podnikatelské knižní prostředí. Plynule přešel od vydávání studentských časopisů k vydávání děl slovenských autorů a autorek, což asi zpočátku nevypadalo jako nejlepší obchodní plán. Skálopevně se ho však držel, s menšími pády vytrval dodnes a vydal stovky zásadních děl.
Nastupoval jsem k němu v době po bankrotu, v roce, kdy vydal jen dva tituly, a hned jeden z nich vyhrál nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera. Velkou částí jeho práce bylo i pořádání akcí. Uvažoval, jak zviditelňovat autory a autorky, jak jejich literaturu dostávat do veřejného prostoru. Spolupracujeme dodnes.
Jak tedy konkrétně vypadá vaše spolupráce?
Doplním, že o propagaci slovenských autorů a autorek se stará zejména občanské sdružení Literarnyklub.sk, které Kali Bagala založil někdy v roce 2006 a je v něm dodnes přítomen. Brzy se zaměřil i na propagaci autorů a autorek z jiných vydavatelství, při jejichž výběru je klíčovým kritériem kvalita.
Kromě jiných pod touto značkou organizujeme například už deset let literární stan na festivalu Pohoda, program, který běžně trvá pětadvacet hodin. Důležitým projektem je Literatour, přes který organizujeme návštěvy autorů a autorek na katedrách slovenského jazyka v zahraničí.
Zmíním i rozhlasový pořad Literární kvocient, v němž dáváme prostor hlavně kritikům a kritičkám, aby zhodnotili domácí knihy.
Slovensko se stalo na poslední chvíli hlavním hostem letošního ročníku. Považujete některé slovenské autory za podceněné?
Při organizování Měsíce autorského čtení jsme si mysleli, že bude těžké vybrat třicet výjimečných jmen. Později jsme ale zjistili, že bychom jich uměli najít i více. Je mi občas líto, že se do mainstreamu dostávají úplně jiní autoři a autorky, dravější, takoví, kteří se umějí pohybovat v marketingových kruzích nebo dobře používat sociální sítě. Vydavatelství často nemají čas na silnou propagaci a bestsellery se tak nestávají skutečně kvalitní knihy. Mám pocit, že většina kvalitních autorů a autorek je podceněná.
Takže kdybyste měl vliv na dotační politiku slovenského státu v oblasti literatury či kultury, co byste změnil?
Kolegové a kolegyně, kteří zažili slovenskou kulturní politiku v devadesátých letech, dělali svou práci spíše navzdory než díky státu. Svoboda myšlení tehdy stála v opozici. Později nastala obleva kulturní politiky, která už nebyla založená čistě na národnostní vlně. V roce 2015 vznikl Fond na podporu umění, který výrazně pomohl v podpoře a propagaci kultury. Vidím, že v porovnání s minulostí mají překladatelé nevídané stipendijní programy, podpora vydávání knih je také stabilní. Dá se říct, že zažíváme zlatý věk kulturní podpory, byť jen ve srovnání s vlastní historií. Víme, že v některých jiných zemích je podpora kultury ještě systematičtější.
Mají literární ceny vliv na prodejnost knih?
Několik let jsem pracoval i pro zmíněnou cenu Anasoft Litera a dovolím si sebevědomě tvrdit, že mají. Těm deseti autorům, které v březnu vyhlásí jako kandidáty, se dostává zasloužené pozornosti, přestože někdy na úkor těch, co již sítem neprošli. Tým Anasoft Litera dělá skvělou práci, a možná by si jí mohla začít všímat i jiná média než jen ta úzce profilovaná.
To souvisí s marketingem knižního trhu. Kde chybějí peníze a kde invence marketérů?
Obecně se dá říct, že v literatuře peníze chybějí. Vrátím se k Fondu na podporu umění. Ten sice prostředí zlepšil, ale kriticky se dá vnímat, že literatura je v tomto schématu na chvostu v tom, jakou částku dostává. Je to lepší než v minulosti, ale stále málo proti tomu, co bychom si uměli představit. Fond například nenabízí institucionální granty pro literární organizace, nevnímá, že vedle vydavatelství jsou v literatuře i jiné organizace. Hudební vydavatelství nebo kulturní centra mohou dostat podporu na celoroční činnost, ale literární organizace ne.
Invence nám rozhodně nechybí, kvalitních literárních akcí vzniklo nepočítaně, čtení se připravují na různých místech, se zajímavou dramaturgií propojující ji s jinými formami umění. Stále přemýšlíme, jak překročit zázračnou hranici mezi literární bublinou a mainstreamem a nevytvářet si vzájemně barikády či konkurenční skupiny, ale raději fungovat spolu a vzájemně se ovlivňovat.
Když si chcete dobře počíst, do které literatury, po kterém autorovi sáhnete?
Čtu celý život, tudíž se mé preference mění, asi jako každému. Nezajímám se jen o jeden žánr či literární druh, rád objevuji. Hledám další doporučení, mám například i rád, když autoři a autorky ve svých dílech odkazují na jiné tituly. V čínské sci-fi Problém tří těles spisovatel Liou Cch’-sin píše také o díle Rachel Carsonové, které ovlivnilo život jedné z postav. Také jsem po ní tedy sáhl.
Mám rád, když se doporučení na sebe nabalují, a vlastně si pak uvědomím, že i tak nikdy nestihnu přečíst tolik knih, kolik bych chtěl. Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa, a při vysoce prekarizované práci kulturních dělníků mám toho času méně nejen na osobní život, ale i na knihy.