Konceptuální výstava výtvarníka Krištofa Kintery v Praze je zážitkem

Téma naší spotřební společnosti ho ostatně inspirovalo i v dalších prostorách. Vybudoval v nich fiktivní prodejnu elektrospotřebičů, kde nabízí výrobek ušlechtilého designového tvaru, který ale k ničemu neslouží, jen prostě spotřebovává elektrický proud.

Posedlost nakupováním Kintera ironizuje i oživlou igelitovou taškou s nákupem. Předměty se v ní jen vlní, aby už konečně zabraly místo v našem obydlí.

Krok za krokem na výstavě nacházíme nejrůznější nápady. Olověnou schránku, kde se můžeme schovat před světem, ale olovo škodí zdraví, takže tento únik do bezpečí je vlastně sebevražedný. Ze zelených plechovek od piva Heineken stvořil Kintera krásný kaktus, z kovových pouličních zábran vytvořil jednoduchou záměnou stádo jelenů.

V jedné místnosti se můžeme pohodlně posadit do křesílka a meditovat nad krásou umění zastoupeného klasickým obrazem, ale pobyt je znepříjemněn tím, že tu zároveň neustále pracuje miniaturizovaná továrna, která vyrábí zplodiny otravující ovzduší. Kinteru zajímá i paměť věcí. Rád vystavuje použité koberce a z desítek polštářů v Městské knihovně vztyčil obrovský menhir – Pomník tisíce a jedné noci.

Jiným jeho tématem jsou média. Špatné zprávy se jmenuje instalace s ďábelským moderátorem, který na nás neustále valí negativní zpravodajství.

„Chtěl jsem zprávy původně natočit podle vlastního sepsaného scénáře, ale nakonec to, co se denně vysílá, poskytuje tolik materiálu, že jsem prostě jen sestříhal záznamy a promíchal je s historickými proklamacemi z minulého století, třeba s Hitlerovými agresivními projevy,“ komentuje instalaci autor.

Kintera je konceptuální umělec, takže hledá různé výtvarné možnosti, jak pomocí umění ukázat v čem a kde žijeme, jaké jsou naše slabosti a touhy. Ironizuje také současný stav společnosti, hromadění peněz, různých tretek, korupci i mezilidskou vulgaritu. Vytvořil třeba křeslo moci, které naznačuje, že z obyčejného úředníčka se dnes může stát obávaný dravec. Střet zájmů je název instalace, kde se vrtačka nabourala do vysavače. Komentář nechává výtvarník na divákovi.

Ironická kritika ďábla v nás samých však není jediným smyslem výstavy. Kinteru zajímá i vlastní hra s divákem. Snaží se ho neustále znejistit nebo intenzivně podnítit jeho zvědavost. Vstoupíme do místnosti, kde zažijeme výpadek elektrického proudu, což je přesně a složitě autorem naprogramováno. Část výstavních prostor je nově přepažena příčkami a stěny jsou částečně vybourané, jako by se sem někdo vloupal. Otvory se dostaneme do fiktivního zázemí galerie.

Výstava je to bilanční a retrospektivní, takže na ní najdeme i to, co Kintera už kdysi vystavoval, zejména v pražské Galerii Jiřího Švestky, který ho zastupuje v zahraničí. Patří k tomu i malý chlapec, který usilovně mlátí hlavou do stěny. Tato mechanická loutka, jež před lety oživila Pražské bienále, se jmenuje Revoluce.

Kousek od ní nainstaloval výtvarník na skutečném stromě havrana, který se chce podobat lidem. Nasadil si i kalhoty, napodobuje řeč. Ze svého okolí pochytil ale jen slogany, které opakuje dokola. Dokonalá parodie na reklamu.

Současný český konceptualismus je občas dosti nudný, moc přehnaně filozofický. Kintera je ale vtipný, nápaditý a hravý. Usiluje o umění, které se obejde bez teoretického výkladu a samo spouští v hlavách lidí jejich vlastní fantazii i myšlení.

Jeho retrospektivní výstava je zážitkem. Sám autor ji nazval Výsledky analýzy a je trefnou bilancí. Reprezentativní katalog vydává k výstavě i Kinterově dílu nakladatelství Arbor vitae.